Zkoušeli jsme sport nevidomých - goalball

Šlo o velmi zajímavý zážitek, který začal ihned prvním překvapením - a to jsme ještě neměli černé klapky na očích. O tom, že jde o široké brány a metání míče z jedné strany na druhou jsme věděli. Co jsme nevěděli, že míč se zvonečky uvnitř váží něco mezi medicimbalem a basketbalovým míčem. V tu ránu představa vrhnutí se v ústrety něčemu tak těžkému, co jen tak ševelí zvonečky, začala vypadat méně lákavě.

Naši nevidomí učitelé nám ukázali: „takhle si lehni do rány, natáhni ruce, nohy. Hlavu zakloň tak, abys nedostal míčem do obličeje!" Dobrá rada... Nesměle jsem se zeptal, jestli je to nebolí, když míč přiletí. A oni, že ano. Na začátku sezóny, pak je to prý lepší.

Začali jsme hrát. Na zemi jsou dráty přelepené páskou a ty poslepu určují pozici hráče a vymezují místo pro jeho pozici. Dal jsem si černou páskou vylepené lyžařské brýle na oči. Zíral jsem do černa a cítil, jak mi stoupá tep. Soupeř začal a rozhodčí vykřikl: "Hra!". Míč udeřil o zem a začal se blížit cinkot zvonečku. V duchu jsem si vzpoměl na školní léta a Newtonuv výpočet kinetické energie.

Lehnu a čekám ránu. Vůbec nepoznám kde míč vlastně je. „Aut!" vykřikne rozhodčí. Uf, to se mi ulevilo.

Nakonec jsme skončili ve finále (zde je krátká ukázka):

Každý utržil nějakou tu ránu. Až druhý den se objevily podlitiny na bocích od přískoků po zemi. Jirka Štěpán, Dalibor Pulkert, Lucka Miklášová i Pavel Šustr za náš tým podali super výkon a současně všichni byli rádi, že obětovali kus neděle za tento nevšední zážitek.

A nadace Jeden na jednoho požádala o podporu v dalším roce, což doufám Etnetera zopakuje. Sport je nám blízký a podpora handicapovaných jakbysmet.