ETN Life

Jak jsem se stal železným mužem

08. 09. 2009 16:00    kategorie: ETN Life    autor: JSt    komentářů: 5

Stejně jako jiné povídání na toto téma, i můj příběh začíná v roce 2006 na jedné firemní akci. Zelená tenkrát tekla proudem a jediné, co rostlo rychleji než hora vypitých panáků, byla naše ramena. Dodnes je trochu zamlženo, o co jsme se vlastně vsázeli, ale jedno jsme si ráno pamatovali všichni. Dát do roku 2010 ironmana, tedy dlouhý triatlon. Skupina ostřílených to borců.

 

kominJediný, kdo o tom něco věděl, byl Lukáš, který triatlon provozoval a železňáka by asi stejně zkusil. Jinak jsme věděli veskrze kulový, o čem se vlastně bavíme. Já osobně jsem pod vlivem alkoholu vystupoval jako odborník, protože jsem ten rok jel poprvé sprint na IT-trialonu. Jinak jsem sice měl nějakou fyzičku, ale bylo jasné, že to rozhodně stačit nebude.

Každý z nás na to šel jinak. Lukáš trénoval jako dosud, Martin začal se systematickou přípravou pod vedením zkušených borců z etriatlonu, Václav s Radkem dělali, že o žádné sázce neví, a já jsem vyčkával, zda se forma nedostaví tak jakoby mimochodem.

Což se překvapivě nestalo. V roce 2008 jsem si zkusil zajet poloviční vzdálenost na Doksymanovi. Bylo to pěkné, ale bylo toho dost. Pochopil jsem, že bez systematičtější přípravy to nepůjde, a začal jsem víceméně na vlastní triko pravidelněji běhat a plavat. Na kolo se moc nedostalo, neb počasí bikování nepřálo.

Rok 2009 ve znamení příprav

Záměr běžet železňáka jsem oznámil rodině a současně jsme naplánovali dvě dovolené umožňující trénink. Vybral jsem si závod Ironmaniac v Teplicích, který má tu zásadní výhodu, že se jede až na konci sezóny. Získával jsem tak čas na přípravu. Trénink jsem zintenzivnil, nicméně počasí příliš nepřálo, a tak kilometry na kole nenaskakovaly, naběháno také nebylo moc a plavání bylo mizerné jakbysmet.

Naštěstí se vydařily obě dovolené. Nejprve jsem si zkusil, jaké je to zkolabovat vedrem na Sardinii, a poté jsem strávil intenzivní týden v Třeboni, která se ukázala býti velmi přínosná. Rybník na plavání, při běhu člověka popohání mračna komárů a na kole se dá také jezdit nádherně. Na závěr jsem si zkusil dojet z Třeboně do Kladna, což je zhruba 180 km, tedy to, co mě čekalo na železňákovi. Trápil jsem se na té dálce 8 hodin a po příjezdu jsem propadl trudnomyslnosti. Najeto necelých 1800 km na kole, naběháno asi 250 km a trocha plavání. Nepřipadal jsem si rozhodně připraven, ale zlomil jsem to a odhodlal jsem se přihlášku vyplnit. Cíl jsem si stanovil pod 13 hodin.

A tak jsem v pátek navečer stál v hale v Teplicích a registroval se na závod. Kolem se to hemžilo borci o několik tříd lepšími a připadal jsem si značně nepatřičně. Večer jsem po rozpravě asi hodinu neustále přendával věci mezi igelitkami na běh a na kolo. Počítal jsem gely, snažil se odhadnout počasí (za okny právě zuřil liják a vichřice). Dokola jsem pročítal plán toho, jak mám při závodě jíst, a byl jsem nervózní jak pes. Jediné, co mne uklidňovalo, byl fakt, že moji dva spolubydlící dělali totéž. A to byli zkušení borci. V deset jsem neklidně usnul a v 5:30 jsem vstával.

Jde se na start

Ráno svítil měsíc a hvězdy, což všechny potěšilo. Nasnídali jsme se, naposledy jsem zkontroloval igelitku a hurá pro kolo. Dofouknout duše a na parkovišti najít někoho, kdo mne hodí od hotelu na start. Nacpal jsem se hned do druhého auta a v 6:10 jsem dával kolo k technické kontrole pro příjem do depa. Bafuňáře triatlonového svazu, který mi kontroloval brzdy a pevnost hrazdy, jsem iniciativně upozornil, že mám i blikačku. Můj humor mu evidentně přišel cizí, ale pustil mě dále. Mezitím se jasná obloha pokryla mraky a půl hodinky před startem začalo pršet. Natáhl jsem si neopren, připravil a naposledy urovnal věci v depu, nacpal jsem do sebe energetickou tyčku a šel jsem okounět ke stánku s teplým čajem a horkou polévkou.

Atmosféra houstla, kdo měl neopren, postával u čaje, fanoušci a organizátoři se schovávali, kde se dalo. Na tabuli svítilo: voda 20,4, vzduch 13,5. Ideální počasí na koupání.

Dostal jsem se do stavu, kdy mi bylo jedno, jak to dopadne. Hlavně ať už to odstartují. A taky že jo. Přesně v 7.00 práskl výstřel a já jsem spolu se sedmdesáti jinými šílenci skočil do vody. Hned od začátku jsem se hlídal, abych nezačal jak magor s někým soutěžit. Záměrně jsem nesledoval, jak kdo plave, ale plně jsem se soustředil na dosažení úsporného tempa, které jsem piloval v Třeboňském rybníku Svět. U první bójky na 850 m jsem se cítil dobře a s překvapením jsem zjistil, že neplavu zdaleka poslední. S třemi dalšími jsme vytvořili skupinku, ve které jsme doplavali zbytek trasy.

Kolo

Z vody jsem vylézal zcela v pohodě po 1:14, což mě mile překvapilo. Bylo mi teplo, nebyl jsem unavený a během plavání jsem se zbavil i většiny vypitého čaje. Prostě pohoda. Po sundání neoprenu do mne s plnou silou udeřilo sychravé počasí a stále sílící déšť. Natáhl jsem cyklověci, celkem zbytečně utřel sedlo, zapnul jsem blikačku a hurá na trať. Cestou z depa jsem ještě dal trochu teplé polévky.

trasaJak je vidět z obrázku, trať nebyla úplně rovná a hned po startu se jelo celkem dokopečka. Ale což, alespoň se člověk zahřál a čekat rovinu u Teplic by bylo stejně naivní. Hned od začátku mě předjelo několik závodníků, ale nenechal jsem se vyhecovat a jel jsem zlehka. Po vyjetí kopce jsem do sebe začal ládovat tyčky, tabletky proti křečím a gely. Zalehl jsem do hrazdy a začal jsem to švihat. Přičemž jsem zjistil, že mi nefunguje tachometr, takže jsem to švihal jenom pocitově. Inu nevadí. Točil jsem to mezi obrátkami a v mezičase jsem zkoušel počítat svoji průměrnou rychlost. Stejně jsem neměl nic lepšího na práci a dělení mě příjemně zabavilo.

Zhruba v polovině závodu jsem s překvapením zjistil, že mám reálnou šanci slézt z kola po 7hodinách a 30minutách závodu, což by mi dávalo šanci na celkový čas pod 12hod. Bohužel zhruba v tu dobu počasí přešlo z lehkého osvěžujícího deštíku do poměrně ostrého lijáku kořeněného poryvy větru. Liják trval jen chvíli, ale silný vítr zůstal, a tak druhá půle kola nebyla zdaleka tak snadná jako první. Ale vidina 12 hodin mě hnala vpřed.

Celkem v pohodě jsem projel poslední občerstvovačku, pozdravil se mávnutím s těmi čtyřmi, co jeli ještě pomaleji než já, a po E55 jsem prosvištěl malebnou obcí Dubí a hurá do Teplic. Ještě před dojezdem do civilizace jsem si preventivně odskočil do lesíka, protože žaludek začínal vyjadřovat lehkou nespokojenost s konzumací tolika gelů, tabletek a dalších pochutin.

Maraton silou vůle a o to vetší štěstí na konci

cilove fotoA tak jsem byl po 7 hodinách 36 minutách připraven na můj první maratonský běh v životě. Počasí se mezitím umoudřilo a nic nestálo mezi mnou a krásným časem začínajícím číslicemi 11. Ó jak jsem se mýlil. Hned v prvním kole se drobná žaludeční nevolnost eskalovala a nezbývalo než odbočit do křovíčka. Nepomohlo to. I tak jsem první dva 8,5 km dlouhé okruhy zaběhl kolem 50 minut. Naděje tedy neumírala. Zato tělo ano. Po dvacátém kilometru jsem nevěděl, zda dříve omdlím, upadnu nebo se poseru. Kvůli bouřícímu žaludku jsem už nedokázal nic jíst, a tak začaly kvapem docházet síly. Nohy se změnily v centra ostré bolesti a v pravidelných intervalech mě polévala horkost střídaná lehkou zimnicí. Po uběhnutí 30 km jsem „běžel“ pouze silou vůle tempem kolem 7 min/km. Vidina dvanácti hodin mi nyní přišla jako nereálná halucinace. V předposledním kole mi navíc při pravidelném odskočení do známého křovíčka došly zásoby toaletního papíru.

Pak ale přišla poslední otočka na zhruba 38. kilometru a začaly pracovat endorfiny. Nadšení z toho, že to člověk dokázal, radost z toho, že v cíli čekají jeho blízcí, úleva, že to nakonec přežil. Fantastický pocit, který umožňuje zrychlit (byť jen zdánlivě). Rozloučil jsem se s osazenstvem poslední občerstvovačky, plácnul si s posledními spolubojovníky na trati a už se blížila vysněná hala Teplice a s ní konec celé akce. Posledních pár metrů a ukončuji svého železného muže za 12 hodin 20 minut.

Bolelo to, ale ten pocit stojí za to. A s ním i poděkování všem, kteří mi to umožnili. Ať již vyhecováním, morální podporou, tolerantním přístupem ve fázi přípravy nebo materiální podporou. Díky moc. Je to opravdu zážitek, který se nezapomíná!

Sdílet odkaz:
tisk

Diskuze k článku

Pat, 22.9.2009 18:38

Gratec! ;o) Vítej do klubu :o).

Jirka, 11.9.2009 14:54

Ale no tak pane meloun, takova silna slova. Abysme tu neskoncili jako idnes! Ale za gratulaci dekuji - mimochodem za kolik jsi zaplaval tech 100m?

meloun, 11.9.2009 10:47

jsi prase a hovado, ale dobrý... asi si dám nějaký zelený na železňáka..

Radim, 10.9.2009 10:35

Super popis! Díky za motivaci, nakonec to snad taky zkusím...

Jiří Navrátil, 9.9.2009 17:13

Jiří, opravdu obdivuji ...


Sám jsem kdysi dělal atletiku a dokážu si představit, co znamená maratón (bez kola nebo plavání) Teď bych nebyl schopen uběhnout v kuse 10 km ... 180 km na kole za 6 hodin ? Supr


- jika -

Přidat příspěvek

 

Kontakt pro média


Máte zájem o další informace, odborný článek či přednášku na konferenci? Kontaktujte nás prosím na pr@etnetera.cz.

RSS - ETN Life


RSS kanál ETN Life Blogu

Offlineblog

Offlineblog

Ljama


Komix z prostředí imaginární firmy.

ljama

Ještě jste ho nečetli? Tak tudy ...

 
Doporučujeme: Nabídka práce, volná pracovní místa - pracovní portál SPRÁVNÝKROK.CZ