ETN Life

Se zrakově postiženými do Francouzkých Jur

14. 02. 2013 16:45    kategorie: ETN Life    autor: ZHr    komentářů: 0

Každý z nás je tu proto, abychom byli nějak užiteční. A občas musíme překročit vlastní stín a udělat něco navíc. Nevidomí nebo zrakově postižení nemají moc na výběr - buď se pohybují ve známém prostředí, kde si vystačí sami nebo potřebují průvodce. A protože každý potřebuje někdy zažít něco výjimečného, tak i “zrakáči” by měli mít možnost.

 

popis Občanské sdružení Jeden na jednoho bylo založeno v roce 2012 právě kvůli tomu, aby tyto výjimčné věci pro nevidomé byly dány do spojitosti s amatérským či výkonnostním sportem.
A protože Etnetera je spojena se sportem a pomocí nevidomým, celkem logicky jde dohromady, abychom se zúčastnili sponzorsky penězi, i lidsky, tedy samotnou průvodcovskou pomocí.
Tentokrát jsme s partou nevidomých vyrazili do Francie, Jurských Alp - na švýcarsko-francouzkém pohraničí nedaleko Ženevského jezera.

Co to je běžkařský lauf La Transujurassienne

popis Jde o tradiční závod v prostředí Jury. Závod je zařazen do série World classics, oficiální série závodů v XC ski a je opravdu transitní, tedy nevede do kruhu, ale přes hřebeny hor ze startu na jedné straně do cíle na straně druhé. Odehrává se ve dvou dnech - první je věnován klasickému stylu a druhý bruslení, Nejdelším závodem klasiky je 50km s vnořeným závodem na 25km, u bruslení je nejdelší 76km závod a v něm 57 a 25km. Hory připomínají Šumavu, jen o něco rozhlehlejší - dlouhá údolí protkaná říčkami, táhlé hřebeny zdobené stěnamy skal uložených do rozlehlých, převážně jehličnatých lesů.
Protože zrakově postižení jsou přeci jen jistější ve stopě, proto jsme si vybrali všichni sobotní klasiku.

Profesionální mazací servis

popis Tak ten jsme si dělali sami. A pro klasických 50km je to klíčová věc. Vybaven zkušenostmi z Jizerské 50ky jsem doporučil na počasí okolo -8°C vosky - ale popravdě - je to ideální teplota, kdy se snad nedá nic zkazit. Přesto jsme mazali běžky pro 12 lidí a byl to záhul. Takový zrakáč pomůže - ale pokud víte co je stoupací komora, tak současně víte, že ji poslepu netrefíte. Ta musí zůstat pouze pro stoupací vosk, ty skluzné patří na zbytek lyže. Přivezl jsem mobilní úchyty na lyže a tak jsme v jedné z pronajatých chat udělali improvizovanou lyžárnu a před závodem 3 hodiny mazali a mazali. Pravda, se sklenkou červeného po ruce a za komentářů zrakáčů, kteří dokola opakovali, proč se s tím tak dlouho mastíme. Přitom - kartáčovat, smirkovat, zažehlit, stáhnout, vyleštit - jen aby to jelo z kopce. Pak zažehlit základ pro stoupání a pak voskovat, korkovat, voskovat, korkovat a dokola - což už zbylo na ráno před odjezdem.

Jak jsme si byli rovní aneb start uprostřed davu

Většina zrakáčů se postavila na start 50km distance, jen Kristýna, studentka střední školy v Ostravě, jela 25km. Protože už jsme v Etneteře několikrát provázeli - já v norském Beitostolenu na tratích do 30km, Martin Sajal na Jizerské 50ce, tak jsem letos vzal opět výzvu na 50km trati a to s naším společným známým Honzou Boškem.

Na start jsme se museli přemístit z místa ubytování v Premanonu do Les Rousses, asi 10km vzdáleného místa. Tam nás vyklopili dodávky pořadatele, dohodnuté Magdou Nováčkovou, která disponuje plynulou francouštinou a zajišťovala technické zázemí. Byl to majstrštyk, protože doprava v případě zmíněného transitního závodu byla jedna z nejpalčivějších problematik závodu.

popis A tak jsme s pytlem na teplé věci vysedli u startu, nazuli lyže a popojeli k vstupu k bránám do koridorů. Tam nás rozdělil přístup - my s Honzou jsme se přidali k těm, kteří v rámci skupiny znamenají jistý výkon - Marek Moflar umí Jizreskou 50 za 4 hodiny a Lenka Zahradníková reprezentuje ČR za nevidomé na paralympiádě v plavání a aspiruje na triatlonových dlouhých distancích - letos se chystá do St.Pōltenu na poloviční Ironman vzdálenost. Proto jsme stáli za první vlnou, drze uprostřed pelotonu běžců na lyžích, třesoucích se na 50km vzdálenost.
Minutu před startem jsem udělal fotku na telefonu a pak se postavil před Honzu.

Start!!! Rozjeli jsme se hodně svižně a přes to mě překvapila rychlost, s jakou se k nám přivalila druhá vlna zezadu. Kupodivu totiž celý peloton startuje na La transjurassinne najednou! A každý chce dopředu - sice máme vedle sebe asi 12 stop, ale ty se brzy sjedou do tří nebo čtyř. Jako handicapovaných je nás pár, zbytek naprosto zdraví a dravě vyhlížející závodníci. Ale nikdo nepokřikuje žádné nadávky, a tak hecuju Honzu a dáváme se na úprk, který nemůžeme celých 50km určitě vydžet.

Pády a kotrmelce

U zrakáčů se prostě s pády musí počítat. Zkuste si při úprku na běžkách zavřít oči a garantuji vám, že do 1km se budete aspoň jednou válet ve sněhu. Jeden z prvních pádů absolvoval naneštěstí krátce po startu Marek Moflar jedoucí těsně před námi. Jako zázrakem jsme se s Honzou vyhnuli a tím jsme rozhodli zřejmě i o dalším vývoji. Jen koutkem oka jsem zahlédl, jak lítají běžky vzduchem a na hromadu se kupí hromadný pád. Opět zdůrazňuji - neslyšel jsem žádné klení ani nadávky - a to měl závodník normální číslo a teprve pod ním žlutou vestu BLIND - Nevidomý. My jsme měli neforemnou oficiální vestu série ski classics - GUIDE. Ta byla šitá pro průvodce v péřovkách a poněkud na nás plandala.

Nás první pád potkal po překonání hřebene okolo Les Ministres a prudkém klesání k Bellefontaine, kde se závod lámal na 25km. Kopec to byl pořádně prudký a zejména plný zatáček. Tesně před tím jsem Honzovi nechtěně poodjel na 10m a pak přišlo klesání - vše vypadalo bezpečně, tzn. že nemusíme jet “napevno” na hůlku, kdy se nevidomý drží průvodce za konec hole a tím si hlídá pohyb ve stopě a rychlost. Teréní vlnka shodila Honzu a já to zjistil až z pokřiku ostatních závodníků, kteří na mě zezadu halekali, že jsem ztratil svého svěřence. Projel okolo mě Čech, který se mi omlouval, že se Honzovi taktak vyhnul a opravdu mu nemohl pomoci.

Další pád nás čekal zanedlouho, a to jsem se tak nedivil. Vybroušené vlny od plužení v prudkých zatáčkách klesání museli pád přinést. A takyže ano. Nic se ale nestalo, takže jsme zdárně pokračovali. A na 25km jsem mohl hrdě hlásit Honzovi čas - 1h53min - skvělý začátek!

popis V druhé polovině nás však čekalo pádů víc, s postupující únavou se hromadily chyby a naposledy jsem viděl, jak po prudkém klesání jetém na hůlku jsem se odpojil od Honzy a nastupovali jsme do stopy. Honzova lyže přeskočila stopu a v levotočivé zatáčce zamířil do kraje, kde byla obrovská vlna prachového sněhu. Prásk! A už jsem brzdil, abych ho pomohl tahat ze závěje, zatímco okolo nás kličkují zdraví závodníci.
Nakonec jsme dojeli s Honzou na 384. místě za 4h a 7minut, z celkově cca 1500 účastníků, a to převážně zdravých. Ze zrakáčů jsme byli nejrychlejší a to bych rád poznalmenal, že Honza jel navíc se sádrou na ruce! Holt padal i před tím - prostě je tak nějak zvyklý...

Jaký je rozdíl mezi Čechami a zahraničím?

Jak jsem už poznamenal - v Čechách člověk na trati zaznamená řadu nevraživostí, to se nám ve Francii nestalo ani jednou. Další a zásadní rozdíl je ve fanoušcích. Nevím jak to, ale po trati se objevovali stále noví fandové. Výhodou je, že v horách je řada vesniček, kde automaticky fandí všichni přítomní. Ale také kdokoli okolojdoucí. A ke všemu mají v ruce startovní listinu a vyhledávají si jméno závodníka. Takže fandili Honzovi jménem a volali Češi do toho! Prostě parádní, přející nálada. V lese jsme dokonce na trati potkali zakopaného fandu se sněžnicemi a kravskými zvonci, který zvonil a povzbuzoval spoza jakéhosi provizorního zákopu ala iglú.

Perfektně zorganizované občerstvovačky, pomocníci a pozorní lidé, kteří nás (i přes nejasné označení) vnímali jako pár pomocníka s nevidomým a nezištně pomáhali.

Co nám to celé dalo

popis Nešlo jen o závody, tam si každý ze závodníků našel to své - osobní rekord, dobrý pocit z pořádného výletu, radost ze zvládnutí trati a požitek z fandících diváků v průběhu celé trati. Ale taky dobrý pocit ze společně stráveného času, kdy nikdo ze zúčastněných nedělá rozdíly mezi vidícím a nevidícím, kdy se všichni k sobě chovají přátelsky a otevřeně sdílí svoje radosti a strasti.

Taky ochutnání jiné kuchyně, byť na francouzskou kulinářskou vyhlášenost poněkud skrovnou, přesto báječnou.

Čistý vzduch hor, báječně připravené stopy, dobré jídlo, parádní počasí a vybraná společnost - to je to, co nám zůstane v paměti. A samozřejmě jeden z nejhezčích závodů v bežeckém lyžování, který je v Evropě k mání.

Den po závodu jsme se byli projet v klidu - a vyzkoušeli jsme si zvukově-laserovou pušku, která slouží například pro biatlon. Je napevno na stanovišti, má kolíbku s upevněním hlavně a patří k ní sluchátka. Zalehnete a nasadíte sluchátka. Hledáte co nejvyšší tón a pak zmáčknete spoušť - nevyjde střela, ale výsledek výstřelu opět oznámí zvuk. A vidící vidí na terči podobnému tomu z biatlonu červené nebo lépe zelené světlo. Já viděl na poprvé pět červených a potvrzuji, že je to zatraceně jemná práce, na kterou jsem tedy dost nešikovný.

Apropos: Výzva - nové příležitosti pomoci nevidomým

Na obzoru jsou další závody na běžkách, biatlon, triatlon, běh. A o pomocníky je vždy nouze. Takže se hlaste!
Sdílet odkaz:
tisk

Diskuze k článku

K článku nebyl zatím přidán komentář.

Přidat příspěvek

 

Kontakt pro média


Máte zájem o další informace, odborný článek či přednášku na konferenci? Kontaktujte nás prosím na pr@etnetera.cz.

RSS - ETN Life


RSS kanál ETN Life Blogu

Offlineblog

Offlineblog

Ljama


Komix z prostředí imaginární firmy.

ljama

Ještě jste ho nečetli? Tak tudy ...

 
Doporučujeme: Nabídka práce, volná pracovní místa - pracovní portál SPRÁVNÝKROK.CZ