ETN Life

Jarním Šluknovskem 2014. Jaký byl ultra trail na 118 km?

25. 04. 2014 13:30    kategorie: ETN Life    autor: Lukáš Blail    komentářů: 3

V Etneteře se hodně sportuje, což považujeme za normální, vždyť to děláme pro radost. I když ... je opravdu radost zdolávat sto kilometrů v horském terénu během? O tom píše náš několikanásobný Ironman Lukáš.

 

popis Když jsem loni dokončil Šumavskou horskou výzvu, dostal jsem zálusk na pokoření stokilometrové trasy. Loni se to nakonec nepovedlo kvůli problémům s koleny, takže první pokus přišel až nyní, na akci Jarním Šluknovskem. Na první stovku jsem si možná mohl vybrat i jednodušší trať ale co už, za pokus přeci nic nedám.
Na start odjíždím z Prahy kolem osmé a v Letňanech nabírám další 4 účastnice pochodu. Po příjezdu do Českého Dubu se snažím dát si před startem ještě šlofíka ale moc to nejde. V 11 se začínám chystat a úderem půlnoci je odstartováno.

Prvních pár kilometrů se držím v první skupině, jakmile ale přijde první vážnější stoupání, rychle se upozaďuju a šlapu si to v klidu na Ještěd. Necítím se vůbec dobře, bolí mě nohy a chce se mi spát. Tři kilometry před vrcholem mi začíná padat čelovka z hlavy. Při snaze o utáhnutí se mi to celé rozepíná a v té tmě to nemám šanci dát zpátky do kupy. Zbytek stoupání holt držím čelovku v ruce a na Ještědu to snad nějak opravím. Vrchol Ještědu dobývám za 1:42.
Trošku se napiju, najím a 5 minut bojuju s debilním páskem čelovky. Mezitím jsou všichni pryč, takže klesání do Machnína běžím sám. No běžím, spíš se sunu opatrně dolů. Mlha je taková že si vidím sotva na boty. Viditelnost tak 1 metr, navíc seběh je místy hodně technický. Mokré kořeny, kameny. Třikrát mě od držkopádu zachraňují hůlky, jinak bych se už válel. Ke konci klesání mě předbíhají dva borci dost slušnou rychlostí. Potom ale chvilku bloudí, takže v rovnějším úseku se k nim připojuji a na tajnou kontrolu za transbordérem na 22km dobíháme společně.
Dám si čaj a pokračujeme dál. Začíná druhé těžké stoupání po modré na Velký Vápenný. Opět totální mlha. Kluci mi hned na začátku stoupání utíkají. Jejich tempo je pro mě neakceptovatelné, hrozně se trápím. V tomhle stoupání jsem měl největší chuť to celé zabalit. Říkal jsem si, co tady vlastně děláš? Máš za sebou 20 kiláků a už to ti to netáhne? S těmi 70 km co naběháš měsíčně to stejně nemáš šanci dokončit. Navíc počasí naprostej humus, teplota kolem nuly, mlha, studenej vítr. Proč radši neležíš doma pěkně v posteli.

Před koncem stoupání na rozcestí u Buku Republiky mě dobíhají zezadu další dva běžci. Právě včas, začíná totiž Olafovo vlastní značení a v té mlze máme velký problém najít cestu. Motáme se po lese v bažinách, až naštěstí zahlídnu na jednom ze stromů odrazku. Konečně víme kudy dál. Pokračujeme hore kopcom na Velký Vápenný na kontrolní bod K2. Tohle místo se mi tedy hodně nelíbí. Je tady hrozná zima jak fouká ledový vítr. Já to jdu na frajera bez bundy, kterou mám schovanou na horší chvíle a nechce se mi sundávat batoh ze zad. Rychle pryč. Následuje dlouhý seběh, ve kterém potkávám Tomáše Vamberu. Jde taky svojí první stovku. Dáváme se do řeči, kecáme o všem možným a kilometry ubíhají samy.

Do hospody v Rynolticích dobíháme za svítání v pohodě za 5:40 na 20. místě. Až za námi přibíhají kluci, kteří mi zmizeli v kopci za Machnínem (prý bloudily po Rynolticích). Dávám si odpornou zelňačku, která smrdí jak psí kšíry. Přemažu nohy vazelínou, beru čisté ponožky a pokračujeme dál.
Nejdřív pár rychlých kilometrů po silnici na zahřátí a pak kopečky až na Popovu skálu. Ve stoupání začínám fest cítit bolest v pravém koleni. Na Popově skále se rozhoduju vzít si první Ibalgin. Zabírá neuvěřitelně rychle (Ibalgin Rapid, zjevně dobrý kup :-) ). Jako když mě poleje živá voda, prostě luxus. Najednou mě nebolí vůbec nic a běží se mi zase skvěle.
popis Přebíháme hranici do Říše a pokračujeme na zastávku MHD v Eichgrabenu. Říkáme si, jak nám to skvěle jde, že tímhle tempem budeme v pohodě do 8 večer v cíli. Pak ale začíná nejtěžší část trasy. Skalní města kolem Oybinu. Tempo jde do kopru. Prudké kopce. Schody nahoru, schody dolů. Pro mě docela peklo, tohle mi nejde. Navíc mi dochází voda v báglu a do Oybinu ještě daleko. Už mám žízeň, že bych vypil mrtvýmu voko, když v seběhu do Oybinu najednou stojí Olaf s občerstovačkou. Už dlouho jsem neviděl někoho tak rád jako Olafa právě teď. Doplňuju vodu do vaku, dávám si výborný žloutkový věneček, zajím ho slanýma křupkama a valíme dál do Oybinu. Nohy jsou pořád v pohodě, horší to ale začíná být se zadnicí. Cítím už pořádné opruzeniny a mazat se vazelínou na to vůbec nepomáhá. V rozkroku je situace dost podobá. No uvidíme jak se to vyvine, zatím se s tím dá žít, a tak pokračujeme dál.

Ve skalách kolem Oybinu se k nám připojuje ještě Láďa Stančo a tvoříme trojici. Dva kilometry před kontrolou v Dolní Světlé na 75 km na mě sedá první velká krize. Kolena opět protestují a k nim se přidávají i chodidla. Každý krok už hodně bolí. Na čipovou kontrolu v hospodě dorážíme za 13:52 na 26. místě. Objednávám si vývar, na který čekáme hrozně dlouho. Navíc to zklamání, když místo vývaru přinesou skoro studenou čočkovku...
No co už, nějak jí do sebe nasoukám a jako dezert si dám druhý Ibalgin, bo situace je už dost kritická. Doplníme vodu a pokračujeme dál. Rozejít se alespoň pomalou chůzí mi už dělá velký problémy. Cesta naštěstí není moc obtížná a já se zase dávám do kupy. Zase to jde. Začínám pomalu věřit, že to dokončím, i když do cíle je ještě hodně daleko. Vítr z plachet mi ale bere kopec Luž. To není kopec, to je MEGA KRPÁL.

Když vidím, co nás čeká, tak na mě jdou mdloby. Dostat se nahoru mi bere ten zbytek sil, co jsem měl v rezervě a nahoře toho začínám mít jak buchet. Při seběhu z kopce cítím další problém na obzoru. Začínám potřebovat na velkou. Za běžné situace by to problém nebyl, dokonce jsem pro tyto případy vybaven i papírovými ubrousky. Bohužel, v aktuální situaci si vůbec nedokážu představit, jak to jako mám fyzicky provést. Že bych zvládnul dřep, je naprosto vyloučené. Musím to prostě vydržet až někam, kde bude záchod.
popis Při seběhu z Luže bloudíme a dlouho hledáme cestu, kudy dál.Což mi na psychické pohodě taky zrovna nepřidá. Začínají mě brnět ruce i obličej a je mi blivno. Tenhle pocit docela dobře znám z loňský horský výzvy na Šumavě. Potřebuju se nutně najíst něčeho normálního. Naštěstí docházíme na kontrolu v Lesné. Dávám si 3 chleby s nějakou pomazánkou a posílám kluky dál samotné. Tady si musím orazit, jinak do cíle nedojdu. Po 15 minutách se mi dělá trošku líp. Sedět tady nemá cenu, je čas vyrazit. Pokračuju dál ale je to už hrozně pomalý. Cesta vede po asfaltových cyklostezkách kde by se dalo běžet. Bohužel, jsem rád, že vůbec jdu. Cesta je tímhle tempem nekonečná a vůbec to neutíká. Čtyři kilometry před Krásnou Lípou se rozhoduju pro experiment. Buď z něho dostanu infarkt nebo to pomůže. Dávám si poslední Ibalgin a zapíjím ho Shlehou (R). Brrr, to je hnus. Ale jo, zabírá to. Dokonce zase můžu běžet. Je mi jasné, že teď už jedu na dluh a v cíli mi to tělo vrátí i s úroky. Teď je to ale zase chvíli dobré. Klušu tempem kolem 8:30 km/h až do Krásné Lípy na poslední čipovou kontrolu. Dorážím před osmou na 30. místě za 19 hodin a 52 minut. Mají tu i záchod. Bože, to je úleva :) Objednávám si čaj, kofolu a guláš. Čaj dobrý, ale na guláš se podívám a zvedá se mi žaludek. Kofolu taky nedávám. Sním tedy alespoň 2 krajíčky suchého chleba a je čas vyrazit na posledních 12 km trasy.

Nasazuju čelovku a naposledy měním ponožky. Na posledním úseku tvoříme dvojici spolu s Tomášem Vrzáčkem. Prvních 5 km jdeme strašně rychle, dokonce běžíme občas i do kopce. Jedu na ty dva suchý chleby, takže mi je jasný, že to dlouho nevydrží. Navíc opět bloudíme a vycházíme jeden prudší kopec úplně zbytečně a musíme se vracet. Na kolena mě ale sráží až výstup na Vlčí horu. Kopec jako blbec, navíc hodně kamenitej. Šutráky po cestě nahoru i dolů, prostě žůžo. Při sestupu mám zimnici jak prase. Je čas nasadit bundu, co si jí celou dobu nesu v báglu. Teď se docela hodí.

Začíná úsek k pramenu Mandavy značený Olafošipkama. Tomáš má nějakou krizi a vysílá mě dopředu ať jdu sám. U mě už to taky není žádná hitparáda. Uprostřed pole poprvé bleju. Dávím se naprázdno až mi tečou slzy. Po dalších 200 metrech si to zopáknu a po dalších 300m do třetice. Uff, hrůza, ale udělalo se mi docela dobře. Po dalších pár set metrech dostávám prdu od elektrického ohradníku. To abych si nemyslel, že to bude jednoduchý. Ještě, že jsem se ho nejdřív dotknul rukou a nezačal ho rovnou překračovat. Jsem na posledním kontrole K20. Euforie jak fík. Cíl je už kousek a já vím, že to určitě dám. Dochází mě Tomáš a spolu pokračujeme dál.

Poslední 2 km do cíle. Rozbíháme se přímo tryskem až do tempa kolem 8min/km. CÍL! Výsledný čas 23 hodin a 20 minut. Jsem úplně na sračky. Pouští se do mě brutální zimnice a je mi hrozně zle. Navíc mám úplně blbej nápad. Dávám si půl litru pomerančového džusu, pak druhý půl litr a zajídám to palačinkou s lesním ovocem. No, udržím to v sobě asi 10 minut a letím ven to zase vyhodit. Tomu tedy říkám vyhozených 200 Kč :- ) Za dalších 200 si beru ubytování, protože jet teď domů autem je naprosto nereálná představa. Dostávám klíče od chatky 37B. Nebylo by špatný se osprchovat, ale s těmi do krve rozedřenými stehny a zadkem bych to zvládnul snad jen v celkové anestezii. Takže nic.
Jdu se převlíknout a hledám chatku podle instrukcí. Bohužel, poslední funkční chatka končí číslem 29. Takže jsem v řiti. Kolem chatek bloudí ještě jeden chudák. Ptám se ho, jaké hledá číslo. Tak prý taky 37B :). Sedám si zem a je mi všechno jedno. Zachraňují mě až holky, které jsem vezl z Prahy na start. Pořeší to v recepci a dostáváme konečně klíče od existující chatky. Dokonce v ní už spí Tomáš Vambera, se kterým jsem běžel většinu trasy. Lezu pod deku a hned upadám do komatu.

Ráno vstáváme před sedmou, posnídat, rozloučit se s Olafem, který čeká na zbývajících 20 lidí, kteří jsou stále na trase a frčíme domů. Po cestě do Rumburku ještě sbíráme dva lidi co jdou na bus do Prahy. Tak a je to. Jarní Šluknovsko je za mnou. Příště budu muset rozhodně změnit jídelníček. Na energetické tyčinky a gely se takhle dlouho fungovat nedá.

Díky organizátorům za skvěle připravenou akci a někdy příště, třeba na Šlápotách, na viděnou.

popis

 
Sdílet odkaz:
tisk

Diskuze k článku

Láďa S., 3.5.2014 23:04

je super, že ses tak brzo oklepal a do cíle došel vlastně jen chvíli po nás; tak ať se daří

Václav, 30.4.2014 14:33

No tak tohle mě vysílilo. Jenom přečtením tohohle článku jsem zhubnul dvě kila. Jdu si dát kachnu a knedlík. Lukáši jseš démon.

Hakim, 29.4.2014 17:01

Bliju a mam zimnici uz jen pri cteni! neskutecny Lukasi

Přidat příspěvek

 

Kontakt pro média


Máte zájem o další informace, odborný článek či přednášku na konferenci? Kontaktujte nás prosím na pr@etnetera.cz.

RSS - ETN Life


RSS kanál ETN Life Blogu

Offlineblog

Offlineblog

Ljama


Komix z prostředí imaginární firmy.

ljama

Ještě jste ho nečetli? Tak tudy ...

 
Doporučujeme: Nabídka práce, volná pracovní místa - pracovní portál SPRÁVNÝKROK.CZ