Ervín

20. 02. 2008, Autor: Petr Novák

Ulice Milady Horákové byla vždy rušnou dopravní tepnou. Zvláště ve špičkách se zde tvořily nekonečné kolony vozů s naštvanými řidiči. Pro zlepšení jejich nálady jsme uskutečnili akci Ervín.
Po celý měsíc se v ranních hodinách objevoval na chodníku návštěvník z jiného světa, který objevoval způsob našeho života.
Přečtěte si zápisky z jeho deníčku.

Zrod - den 1.

Aaaaa. Kde to jsem? Co jsem zač? Jak jsem se tu vyskytl?Všechno je tak děsivě nové a neznámé.

Moc si toho nepamatuji. Něco vím a znám, ale moc toho není. Stojím na nějaké šedé úzké cestě, na jedné straně pár stromů a tráva, ale na druhé! Nějaké barevné obludy a uvnitř nich lidi! Kde jsem se to ocitl?!

Obludy jsou různě velké, různě barevné a uvnitř sedí jeden člověk, ale i více lidí! Některé (ty vrčí nejvíc) mají různá čísla (znamená to něco?) a obsahují třeba i třicet lidí, ale některé (ty spíš bzučí) jsou spojeny po dvou za sebou a v těch je třeba i STO sedících i stojících chudáků!!! Co to jenom má za smysl?!

Jiní lidé kolem mne skoro vůbec nejsou – kromě oblud (budu jim říkat „vrčáci“ a „bzučivky“) kolem mne prošlo jen asi pět lidí a všichni se na mě divně dívali. Ještě kolem mne projelo pár lidí na dvou spojených kolech (budu tomu říkat třeba „bikolo“).

Na vrčáky a bzučivky (ty mají také čísla, ale modro-bílá) jsem si časem zvykl – jsou neškodní. Sice hrozivě vrčí a bzučí, ale nic nedělají a jedou s lidmi (kteří se tváří, že se jim v nich nechce být) dál.

Kousek ode mne je takový šedý ohnutý strom (lidi říkali „Pozor, sloup!“, tak to bude asi „sloup“). Na něm visí lampa, která střídá v pravidelných intervalech barvy – když je červená, vrčáci a bzučivou se zastaví, když je zelená jedou dál. Aspoň jsem si mohl trochu prohlédnout lidi uvnitř, když stáli kousek ode mne.

Podobné sloupy jsou i na cestě, kde jsem se ocitl – jsou polepeny nějakými velkými barevnými papíry s různými jmény a daty, asi něco jako dopisy pro více lidí.

Zkusil jsem lupou prohledat detailně okolí a při tom se mi podařilo zapálit vzorky různých materiálů.

Zítra musím zjistit podrobnosti o tom, co mne dnes překvapilo (třeba odkud, kam a hlavně PROČ jezdí vrčáci.

Nahoru

První informace - den 2.

Pomalu se rozkoukávám. Už se tolik nebojím a snažím se získat co nejvíc informací. Snad časem přijdu na to proč tu jsem...

Stejně jako včera svítilo sluníčko, vzal jsem si tedy radši sluneční brýle.

Všiml jsem si, že lidé čtou takové velké papíry, kterým říkají noviny. Prý v tom je spousta informací. Potřebuji informace. Vím, že jsem v Praze, na Letné, v ulici Milady Horákové. Vím, že jsem vlastně vedlejší produkt výzkumu. Ale jakého a čí? To si stále nemohu vzpomenout. Zkusil jsem tedy ty noviny taky a vida. Je tam hromada novinek. I když ne všemu rozumím, rychle se učím. Sehnal jsem si židli abych na čtení měl víc klidu. Teď už alespoň vím trochu více o tom, co se kolem mě děje.

Občas vstanu a jdu prozkoumat s lupou okolí. Je to podobné jako včera. „Vrčáci“ a „Bzučavky“ (už vím, že se jim říká „auta“ a „tramvaje) jezdí kolem mě, ale nijak mě neohrožují. Proč by taky. Lidé se s nimi jenom přepravují z místa na místo. Začínám se cítit o trochu jistější a bezpečnější.

Jeden pán co šel kolem, se mě zeptal co je to za „akci“? Myslel mě? Netuším. Každopádně jsem mu odpověděl, co jsem věděl, že jsem vedlejší produkt výzkumu a že mě něco drží tady v okolí a on nic neřekl a šel pryč.

Jinak lidé z aut se občas usmějí nebo mi zamávají. Vypadá to, že budou příjemní. Nabízím jim co jsem našel v okolí, ale nikdo nic nechce.

S lupou je sranda. Kromě toho, že se dobře zkoumají věcí, supr pálí věci.

Nahoru

Studuju - den 3.

Dnešek jsem si zvolil za studijní den. Potřebuji se dozvědět co nejvíce informací o okolí a tím i o sobě.

Dnes nesvítilo sluníčko, ale neva. Rozhodl jsem se prostudovat různé knihy a časopisy a noviny a dozvědět se co nejvíce o okolním světě. Sehnal jsem si studijní stoleček a pustil se do toho. Umění, sport, dějiny, technika. Hromada informací. Čím více jsem četl, tím více mi připadal svět srozumitelnější a zmatenější zároveň. Budu muset zjišťovat ještě víc. Snad to pomůže. Každopádně se začínám cítit čím dál jistěji.

Z knih jsem pochopil, že většina lidí něco dělá, něčím se zabývá, pracuje. Musím taky něco dělat. Ale co? Snad na to přijdu. V knihách. Nebo vyzkouším. Ještě uvidím.

Jinak kolem mě stále jezdí vrčáci a bzučivky, vlastně auta a tramvaje, občas někdo projde, či projede na kole, ale většinou si mě nikdo nevšímá, nebo nechápavě kroutí hlavou. Anebo se mi smějí. Ale proč? Vždyť já chci být jako oni.

Nahoru

Příliv informací - den 4.

Dneska jsem krom novin, časopisů aknih objevil další zdroje informací. Radio a televizi. Báječné.

Už zase svítí sluníčko, tak se mi v tom světě lépe zabydluje. Dozvěděl jsem se dnes spoustu nových informací hlavně z "televize" a "radia", které jsem si sehnal. Hudba, zprávy, příběhy, to vše se na mě valilo až se mi z toho motala hlava. V rádiu říkali, že je na Letné (to je tady, kde stojím) zácpa. Ještě jsem ale úplně nepochopil kdo ji má. A proč.

Zastavili se u mě postupně tři lidé a ptali se co dělám. Tak jsem ji řekl pravdu. že se koukám na televizi. Nechápu čemu se smáli, na tom přeci nic extra veselého není. Proč jim to připadá divné? Dívají se na ni přeci taky.

Taky se u mě zastavil nějaký pán v autě s divnou krabičkou na střeše a nápisem "taxi" . Sroloval okénko a zakřičel na mě: "Máš nějakej problém, idiote?" Odpověděl jsem mu, že ano, že mi občas vypadává signál. Divně se ušklíbl a rychle vyrazil pryč až se mu od gum kouřilo. Asi někam spěchal. Vypozoroval jsem, že většina aut "taxi" spěchá. Kličkují při tom, troubí, nadávají. Asi je spěchání jejich práce.

Ale nejsou všichni stejní. Jeden řidič autobusu už mě zná a pravidelně mě zdraví troubením. To je hezké. Mávám mu na oplátku.

Nahoru

Dalekohledění - den 5.

Vzal jsem si dneska dalekohled, abych mohl pozorovat co se dějě za humny. Velmi zábavné.

Je chladno, sluníčko schované za mraky, ale jinak vše při staru. Opět jsem měl puštěné rádio a televizi a snažil se vstřebat další informace. Navíc jsem si vzal dalekohled. To je panečku věcička. Vidím všechno jako před sebou.

Řidiči si často mysleli, že jsem policie. Měli vyděšené pohledy, prudce brzdili a oproti jiným dnům jezdili jenom v jednom pruhu. Ne jako minulé dny, kdy jich spousta jezdila i v tom pruhu kde jezdí autobusy. Škoda, že právě autobusy mi trochu bránily ve výhledu.

Někteří lidé se mi smějí, pořád nechápu proč. Jiní na mě koukají trochu vystrašeně a další si mě i fotí. Asi se jim líbil můj dalekohled. Každopádně pozorování lidských tváří, kteří nevědí, že je někdo pozoruje je stejně zábavné jako pozorování těch, kteří vidí, že je někdo pozoruje a neví jak se má tvářit a co dělat.

Nahoru

Fotografování - den 6.

Ne všechno si pamatuji, tak jsem si sehnal foťák a snažím se zaznamenávat.

I když by se mohlo zdát, že každý den bude stejný, opak je pravdou. Stále nové a zajímavé věci se dějí každý den. Rozhodl jsem se proto, že všední i nevšední zážitky, okamžiky i věci zachytím na fotografie.

Nejdříve jsem se chtěl zaměřit na lidi v autech, autobusech a tramvajích, ale ukázalo se, že je to velmi těžké. Jednak není mnohdy vidět dovnitř a druhak lidé jakmile spatří fotoaparát okamžitě uhýbají pohledem. Fotka pak není zdaleka tak zajímavá. Alespoň pro mne.

A focení dění na silnici? Je to pěkně náročné. Až na pár zajímavých aut, tváří či nápisů šlo stále o tytéž záběry. Nakonec mě daleko více zaujalo fotografování na první pohled obyčejných věcí. Drátů, měsíce, střech, stromů, listů, ptáků, nebe, atd.

Každopádně to celé bylo dneska velmi zajímavé. Dívat se na minulost světa skrze statické obrazy, které jsem sám pořídil. Jako bych si sám mohl určit jaká byla minulost. Co když to takhle dělají i ostatní? A co když se to netýká jenom pár lidí, ale třeba i novina a časopisů a knih, které jsem přečetl. Co když jejich vidění minulosti je odlišné od toho mého? Kdo určí, který pohled je ten správný? A kdo určí co vůbec je správné. Znepokojuje mě to. Obávám se ale, že je to příliš složité. Raději budu zkoušet nové věci a pak se k tomu třeba vrátím až budu vědět víc.

Nahoru

Zrcadlení - den 7.

Objevil jsem zrcadlo a poprvé spatřil sám sebe. Ihned jsem toho využil a zkoušel různé oblečky.

Koukal jsem se na fotografie, které jsem včera pořídil a při tom si uvědomil, že lidé jsou různě oblečeni. Pravda, mám sice svůj oblíbený úborek, ale chtěl jsem zkusit, jak bych vypadal i v něčem jiném. Sehnal jsem si zrcadlo, věšák, různé košile, bundy a hlavně kravatu! Zpozoroval jsem totiž, že většina lidí tento kus hadru nosí. Vůbec jsem nepochopil proč. Vypadá to trochu jako oprátka, kterou někdo odřízl. Možná je to znamení, že byli zachráněni. Nebo omilostněni? Zkrátka, že unikli pověšení. Proč by se tím ale chlubili? A jakto, že jich je tolik? Inu, další záhada. Řekl jsem si, že to nebudu nijak řešit a vyzkouším to.

Zrcadlo jsem pověsil na sloup a poprvé se uviděl celý. Fííha. Nevypadám já věru zle. Jenom jsem oblečený jinak než většina ostatních. Možná proto na mě všichni zírají a smějí se a klepají na čelo (patrně pozdrav) a vůbec si mě všímají.

Začal jsem si zkoušet různé oblečení a nakonec se naučil i uvázat si tu kravatu. Pááni, řeknu vám, je to ale fuška. A škrtí to. Asi to má opravdu lidem připomínat jaké to bylo, když se dusili na šibenici. Zkoušel jsem, jak ladí jednotlivé oblečení k té kravatě a vůbec se převlékat do všeho možného. Něco se mi líbilo víc, něco míň i když musím přiznat, tak nějak nejlépe se stejně cítím ve svém oblečku.

Každopádně nejlepší na tom bylo stejně to zrcadlo. Báječná věc. Chtěl jsem to ukazovat i řidičům, aby se podívalo jak to sluší i jim, ale zrovna nadšeni nebyli. Někteří se kabonili a odvraceli zrak a za nic na světě se nechtěli podívat. Buď se sami sobě nelíbili anebo se možná styděli za své oprátky.

Čím dál víc řidičů se mě ptá co tam dělám. Vždyť to vidí! Taky se u mě zastavil zase nějaký taxikář. Už jsem čekal, že mi chce stejně jako před pár dny oznámit, že jsem idiot, ale místo toho se zeptal: "Nevíte kde je tady rakouská ambasáda?" Vůbec nevím co chtěl, tak jsem jenom pokrčil rameny a vrátil se ke své oprátce. Pardon, kravatě.

Nahoru

Cvičení - den 8.

Četl jsem, že lidé se kromě práce starají tak o "kondičku". Netušil jsem o koho jde, až mi někdo vysvětlil, že je to "cvičení". Tak jsem dnes teda zkusil cvičit.

Jsem na světě (tedy vlastně tady na Letné) jenom pár dnů, ale už jsem poznal a pochopil spoustu věcí. Spoustu věcí ale stále nechápu. Musím říci, že lidé jsou velmi vynalézaví a provádějí hromadu činností, jejichž smysl mi zcela uniká. Například včera. Pozoroval jsem se v zrcadle a díval se jak mi sluší různé oblečení. Pak mi ale někdo řekl, že není důležité jenom oblečení, ale i má postava. Že potřebuji "kondičku". A tu že si můžu "vycvičit".

Zaujalo mě to. Znamená to snad, že když budu cvičit, můžu vypadat jako ten velký pán v časopise, kterému lezly svaly i z trenýrek? Toho bych se, upřímně, trochu bál. Nechtěl bych vypadat jako bublanina, kterou ukazovali v nějakém pořadu o vaření. I když jinde zase říkali, jak je cvičení zdravé a důležité. Prodávají k tomu různé složité stroje a pilulky a nápoje. Inu co, rád zkouším nové věci, zkusil jsem tedy i "cvičení".

Připravil jsem se. Na chodník jsem si dal podložku, připravil "iontový nápoj", vzal trenýrky a činky. Na začátek jsem se zkoušel pohybovat stejně, jako jsem to viděl u nějaké pani ráno v televizi, co vypadala jako když dřív hodně dlouho cvičila hlavně hrudník. Chvíli jsem poskakoval, ale musím přiznat, že dost nuda. Tak jsem zkoušel mávat činkama a dělal dřepy a kliky a na podložce svíčku a vůbec se snažil. Lidé se mi smáli, ale na to už jsem zvyklý. Někteří na mě i pokřikovali. Třeba: "přidej saláte" nebo "co tu blbneš?". Milé. Odpověděl jsem, že nevím co je blbnutí, že chci "kondičku" ale bez hrudníku a bublajících svalů. Smáli se mi ještě víc.

Musím říci, že jsem se pořádně zapotil a unavil. A nic. Žádná změna. Vypadám pořád stejně, jenom mě všechno bolí. Raději se budu příště věnovat něčemu praktičtějšímu.

Nahoru

Uklízení - den 9.

Cvičit už nebudu. Po včerejšku mě všechno bolí. Vůbec nechápu jaký to má smysl.

Raději se budu věnovat něčemu praktičtějšímu, než je nějaká "kondička". Nejprve si ale uklidím. A taky mám konečně pár fotek co jsem dělal předevčírem.

Takhle namáhavé činnosti, jako bylo včerejší cvičení se mi moc nelíbí. Než se ale pustím do zkoušení dalších věcí, rozhodl jsem se pořádně si uklidit své místečko.

Nejprve jsem zametl. Pořádně. Aby na zemi nezůstalo ani smítko. To ale rozhodně nestačilo. V televizi jsem viděl, že každý kdo uklízí, má tzv. zástěru. Sehnal jsem si tedy velkou květovanou zástěru (mám rád květy, jsou takové veselé) a začal chodník vytírat mopem a vodou se saponátem. No, nemělo to nijak velký účinek. Zvlášť takové ty hnědé hromádky mi daly zabrat. Smrděly. Sotva jsem však začal vytírat, už to tu bylo zase. Nějaký pán na mě začal křičet z okénka: "hej, co to tu provádíš, blázne?" Copak jsou ti lidé hloupí? Nebo slepí? Zakroutil hlavou a s úsměvem odjel.

Po důkladném vytření jsem ještě vyčistil obrubník a začal hadrem otírat sloup, u kterého přebývám. Byl vážně zaneřáděný, asi ho přede mnou nikdo dlouho nemyl. Zastavila moc hezká slečna, usmála se na mě a vyfotila si mě. Asi má taky ráda pořádek. Moc mě mrzelo, že jsem sebou dneska fotoaparát neměl, vyfotil bych si ji na oplátku také. Příště si jej radši znovu vezmu.

Řádně jsem také vyleštil své zrcadlo a už zbývalo jenom oprášit mojí oblíbenou dopravní značku s písmenem "P". Při tom na mě opět někdo pokřikoval, prý ať se na to vyseru. No nevím, jestli by to zrovna pomohlo.

Bylo to vyčerpávající a mám pocit, že jsem snad ještě unavenější než včera. Je mi trochu divně. Mám tu ale čisto a jsem za to rád.

Nahoru

Nemocnění – den 10.

Už toho bylo na mě moc. Nové věci, zážitky, do toho cvičení a uklízení. Zkrátka a dobře přepadla mě nemoc.

Už včera jsem se necítil zrovna dvakrát. Dnes to na mě padlo. Bolelo mě v krku, cítil jsem se unavený a slabý, kašlal jsem. Lehl jsem si tedy radši do postele vzal si peřinu a zkoušel to vyležet. Pustil jsem si rádio, koukal na televizi, kolem krku šátek. Kontroloval jsem si teplotu, pil teplý čaj s citrónem a baštil všelijaké prášky. Pořád jsem smrkal a chrchlal a když jsem se občas podíval do zrcadla, měl jsem nateklé mandle a bílý jazyk. Ploužil jsem se malátně od postele k zrcadlu a zpět. Bylo mi zle.

Lidé se na mě většinou soucitně dívali, občas mávali či troubili a již tradičně se ptali co dělám. Neměl jsem sílu jim odpovídat. Vyskytli se však i tací, kteří na mě rozhodně milí nebyli. Jeden na mě volal:“Co tu strašíš, strašidlo?“ a druhý dokonce se vztyčeným prostředníčkem: „Co je, ty pičo?“ Teda, nevím co je „pičo“ ale vzhledem k jeho výrazu to nic přívětivého nebylo.

Doufám, že se přes víkend proberu, abych měl zase sílu zkoušet nové věci.

Nahoru

Doktorování – den 11.

Přes víkend jsem se uzdravil a dnes už se zase cítím skvěle. Jak jsem ale byl nemocný tak mě napadlo, že takové povolání doktora by nebylo vůbec špatné. Tak jsem si to vyzkoušel.

Sluníčko opět svítí, jsem zdravý a mám dobrou náladu. Rozhodl jsem se vyzkoušet práci doktora. Už vím jaké to je být nemocný, takže jsem si řekl, že doktor musí být vážený a důležitý. Nemocní ho poslouchají, sestřičky k němu obdivně vzhlíží a vůbec si jej všichni považují.

V jednom seriálu jsem viděl, jak doktor vypadá a co dělá. Vybavil jsem se na to. Místo „pacienta“ mi posloužila smotaná deka přikrytá peřinou. Pořídil jsem si plášť, brýle abych vypadal chytřejší, velkou stříkačku do ruky, zrcátko na čelo a takové ty hadičky co se jim říká stetoskop. Chvíli jsem si s „pacientem“ povídal, chvíli ho poslouchal stetoskopem a občas mu vrazil stříkačku do deky. Ptal jsem se co ho trápí, poradil mu co má dělat, předepisoval léky. Moc mě to bavilo. Škoda jen, že jsem neměl pravého pacienta abych si nemusel všechny ty nemoci vymýšlet sám.

Bohužel jsem ale byl tak zabraný do práce, že jsem moc nevnímal lidi kolem sebe. Navíc jsem měl v uších ten stetoskop. Přesto u mě jednou zastavil nějaký řidič a ptal se mě, jestli už jsem zdravý. Moc mě to potěšilo. Buď si mě pamatoval z pátku nebo četl můj deníček. Chvíli jsme si povídali, ale pak musel jet a navíc mému pacientovi náhle vyskočila horečka. Každopádně jsem zjistil, že být doktorem je fajn. Zítra však musím vyzkoušet zase něco nového.

Nahoru

Kominičení – den 12.

Moc mě potěšily vaše vzkazy. Děkuju.

Ptali jste se po fotkách. Zatím mám bohužel jenom ty, co už jsem sem dával ke dni o uklízení minulý týden. Další z těch hodných lidí mě upozornil na to, že začne zima, že bych se na ni měl připravit. Velká pravda. Sehnal jsem si tedy kamínka. Jenže je bylo třeba vyčistit, protože netáhly. Tak jsem si zároveň vyzkoušel jaké to je být kominík. Je to prakticky opačná činnost než je doktor (alespoň co se týče barvy).Viděl jsem v časopise jak takový kominík vypadá. Celý v černém, zašpiněný obličej, bílou čapku na stranu a štětku. Vybavil jsem se podobně a šel na věc. Kamna samotná jsem vyčistil raz dva, ale ten komín. Byl pěkně vysoko. Musel jsem tedy vylézt na kamna a pustit se do toho odsud. Celkem to šlo. Senzační ale bylo, že jsem byl vysoko. Skoro jako lidi v autobusech co jezdí okolo. Svět hned vypadá jinak, když je jeden jenom o kousek výš. Paráda. Jaké by to asi bylo dívat se ještě z větší výšky. Některé věci jsou najednou daleko méně důležité než jiné. Jiné zase vnímám více.

Někteří lidé, když mě viděli, začali se chytat za knoflík. Tomu jsem moc neporozuměl. Koukal jsem, jestli nemám rozepnutý poklopec, ale byl zapnutý. Že by to byl zvláštní způsob pozdravu nebo znamení jenom pro kominíky? Kdo ví. Na světě je spousta záhad.

Pár lidí si mě fotilo, pár opět hloupě ptalo co dělám (vždyť to vidí, ne?) a jedna paní byla opravdu zvídavá. Mluvila rychle a hodně a měla spoooustu otázek. Prý jestli tu bydlím, kde mám postel, kam chodím na záchod a tak dále. Taková záplava slov mě zaskočila, nejsem na to zvyklý. Byl jsem trochu rozpačitý, ale naštěstí mě brzy vysvobodila zelená na semaforu a paní musela odjet. Uff. Asi si na to budu muset zvyknout.

Každopádně kamínka mám vyčištěná a říkám si, že je možná využiju i jinak než jenom na topení.

Nahoru

Kuchaření – den 13.

Včera jsem si coby kominík vycídil kamínka. Abych je rovnou vyzkoušel, rozhodl jsem se zkusit dělat kuchaře.

Říkal jsem si, jíst se musí, takže kuchař bude určitě důležité a úctyhodné zaměstnání. A hlavně není ani fyzicky namáhavé, ani tolik špinavé. Rovnou jsem si vzal i fotoaparát abych se při tom kuchaření zvěčnil.

Vaření jsem docela často vídal i v televizi. Měl jsem tak dobrou představu co kuchař dělá a jak vypadá. Zařídil jsem si potřebné vybavení a oblečení (hlavně ta bílá čepice mi slušela) a dal se do toho. Fungovalo to celkem dobře. Kamínka topila, voda bublala, čepice seděla. Vařečky, lžíce, koření, kuchařská kniha, nůž (ten byl krapánek větší) nějakou tu zeleninu, to vše jsem využil. Výsledkem byla polévka. Upřímně, nic moc. Spíš nic než moc. Ne že by mě to nebavilo, ale cítil jsem, že tohle také nebude to pravé pro mne.

Lidé mě stále více zdraví, troubí na mě, mávají a vůbec si mě všímají. Někdo se směje, někdo kouká s otevřenou pusou, další mračí a jiný zase pokřikuje. Například nějací páni ve velkém červeném autě s hadicemi a číslem „150“ na mě volali, že se jim to moc líbí. Tak to asi víc než mě. Možná to jsou taky kuchaři. Ale že by se jich do toho auta vešlo tolik?

Pak se u mě zastavila také ta stejná paní co včera. A zase se ptala a mluvila i když na ni zezadu troubil autobus. Prý abych šel raději do armády spásy. No tuším co je armáda, ale ne co je spása. Každopádně mě to moc neláká. Líbí se mi tam, kde jsem.

Jinak dnešní, musím otevřeně přiznat neúspěch, mě kapku rozladil. Na druhou stranu, ve všech těch autech co každý den jezdí kolem mě, sedí lidé a ti určitě dělají spoustu různých činností. To by bylo abych nenašel tu svou. Budu dále zkoušet. Příště možná pro jistotu něco jednoduššího.

kuchar kuchar

Nahoru

Číšničení – den 14.

Napadlo mě, že když jsem včera coby kuchař vyvařoval, mohl bych zkusit příbuznou, i když jednodušší činnost, číšníka.

Docela mě to bavilo jenom škoda, že mě pak málem odvezla POLICIE.

Lidé se podle všeho rádi restaurují v restauracích. To znamená, že si nevaří doma, ale jdou do restaurace, kde jimi uvaří kuchař a jídlo přinese číšník a oni za to dobrovolně platí. Číšník musí být tedy také užitečné povolání.

Líbil se mi oblek, který číšníci nosí a hlavně tzv. „motýlek“. Sice to škrtí a praktický účel vůbec nechápu, ale vypadá to zajímavě. Na stoleček jsem si prostřel, zapálil svíčku, rozdal příbory a nacvičoval jsem si obsluhu zákazníků. Nejprve jsem nabídl jídelní lístek, ptal se co si objednají k pití a k jídlu, pak přinesl co si objednali, včetně vína, které jsem před tím nechal ochutnat a nakonec kasíroval. Všechno jsem zvládal myslím dobře, jenom to víno jsem musel ochutnávat sám.

Zkoušel jsem si to stále dokola a už mi to myslím šlo, když tu se to stalo. Přišli ke mně dva přísní pánové v černém oblečení, s pistolemi u boku a s nápisem „POLICIE“. Vypadali opravdu odtažitě a ne-přátelsky. Nejprve se mě ptali co tam dělám. Tuhle otázku už znám dobře, takže jsem se nenechal vyvézt z míry a poctivě odpověděl pravdu: zkouším si tu jaké to je, být číšník. Pak chtěli nějaký průkaz, prý opčanský. To jsem neměl. Asi si ho budu muset do příště pořídit. Pak chtěli vědět jak se jmenuju. Opět jsem jim poctivě odpověděl, že Ervín. To jim ale nestačilo, že prý ještě druhé jméno. Já ale o žádném nevěděl a tak, když na mě naléhali a já se začal trochu bát, raději jsem si jej vymyslel. Někam telefonovali a pak mi řekli, že neexistuji ať si z nich nedělám srandu a okamžitě odejdu, že jsem podezřelý a že zabírám místo. Chvíli jsme se dohadovali, ale pak mě dokonce chtěli odvézt na nějakou služebnu. Raději jsem si tedy pro dnešek sbalil věci a odešel. Doufám, že zítra již nepřijdou. Byli opravdu nepříjemní. Kdo vlastně jsou? Je to jejich činnost být nepříjemní a vyhazovat lidi? To se mi tedy vůbec nelíbí. Raději si zjistím, co jsou zač, abych kdyžtak příště věděl, jestli se jich opravdu mám bát a co mi mohou udělat.

Nahoru

Trempování – den 15.

Včera jsem kvůli nepřívětivým pánům od policie raději vyklidil své číšnické stanoviště. Dnes jsem se ale vrátil.

Jak již komentovala nějaká paní, není tu moc dobrý vzduch. Zkusil jsem si tedy jakoby vyrazit do přírody a být trampem. Bylo to fajn. Bohužel, policie se objevila zase.

Jak jsem zjistil, přes týden dělají lidé jiné věci než o víkendech. Přes týden se věnují svým činnostem a poslední dva dny v týdnu na to asi chtějí mnozí zapomenout. Jezdí pryč z měst na tzv. čundry. Čundr spočívá v tom, že se lidé oblečou do zeleného s hnědými kaňkami, vezmou kytaru a rum a jedou do lesa, kde u ohně oboje využijí.

Proč něco takového nezkusit. Je to uplně něco jiného, než jsem zkoušel dosud. Vyrobil jsem si oheň, opékal na něm buřt a k tomu si drnkal na kytaru. Pravda, oheň, vzhledem k tomu, že byl z barevného papíru a pár dřívek, moc nehřál, ale to nevadilo. Stejně jsem přes sebe přehozenou „celtu“ (to se prý taky má), takže mi bylo dost teplo. Zkoušel jsem ze zpěvníku zahrát písničky, ale mnohým jsem neporozuměl. Co třeba může znamenat „ u stánků na levnou krásu“? Copak krása se dá koupit? I tak to ale bylo docela zábavné. Měl jsem moc dobrý pocit hlavně z hudby jako takové.

Lidé již tradičně zdravili a jeden pán na mě volal co blbnu, že si na tom ohni buřt neopeču. Já nevím, ale to je snad jasné, že nad barevným papírem si ho opéct nelze. Pak ale přišli zase pánové z policie. Tentokrát byli jiní než včera, naštěstí ne tak nepříjemní, ba naopak. Usmívali se a říkali, že se jim to líbí, ale že si někdo stěžoval, že jsem divný a podezřelý a zabírám tam místo a že mě bohužel musí vykázat. Nechápu komu to může vadit. A proč? Co z toho mají? Co vadí na romantickém posezení u ohýnku? Že by mi záviděli? Lidé se asi zkrátka chovají někdy ošklivě. Budu se s tím muset smířit. Nenechám se ale odradit. Ještě jsem přeci nepřišel na to, co je pro mě to pravé. Hraní na kytaru mě dnes sice opravdu moc bavilo, ale musím zkoušet dále.


Nahoru

Lyžování – den 16.

Za tu dobu co jsem tady, jsem pochopil, že lidé provozují v postatě dva druhy činností.

Buď pracují, aby vydělali peníze nebo mají volno, kdy odpočívají – rekreují se. Ne zcela jsem pochopil, jak si mohou odpočinou třeba při sportování. Opékat si buřty, hrát na kytaru, prosim. Sám jsem si to vyzkoušel a řekl bych, že to byla odpočinková činnost. Ale sport? Zatím jsem akorát cvičil a to mě spíš hodně unavilo, než že bych si odpočinul. Řekl jsem si, že tomu musím přijít na kloub a jal se zkoušet i sport. Mimochodem, přikládám pár fotek z pátečního trampování.

Našel jsem u popelnice lyže, takže proč nezačít třeba s lyžováním? Oblékl jsem se podle jednoho časopisu, i když asi staršího, připevnil si lyže na boty a vyrazil. Hned na začátku jsem ale narazil na dvě potíže. Jednak mi brzy začalo být dost horko. To je ale prý při sportování normální. Budiž. Větší problém byl, že mi to moc nejelo. Určitě to bylo tím bílým podkladem. Tady na chodníku nic bílého neleželo a pochybuji, že by pouhé nabarvení něco změnilo. Zkoušel jsem to ještě na trávě hned u chodníku v kopečku. Nebylo to o moc lepší. Přesto jsem se nevzdal a naučil se alespoň některé lyžařské figury. Například stromeček, chůzi do kopce, či otočku.

Přesto jsem měl pocit, že lidé se docela bavili. Volali na mě třeba, že mám pořádně namazat. Na to jsem odpověděl, že jsem mazal. Modrym. Ten je do 20 stupňů. Pak taky volali, že prý kde mám sníh. Tak ten jsem si nevzal.

Každopádně příště zkusím ještě něco jiného i když smysl sportu, jak jsem ho pochopil, tedy unavit se a zpotit se, jsem dosáhl. Mimochodem, policie se dnes neobjevila. To je dobře. Snad to tak vydrží.

Nahoru

Tenisování – den 17.

Včera jsem se přesvědčil, že ke sportu je potřeba víc než jen vybavení. Třeba počasí. Lyže mi opravdu moc nejely. Jelikož je stále krásně, sluníčko svítí zkusil jsem dneska letní sport. Tenis.

Z různých zdroj jsem pochytil, že nejpopulárnější sporty jsou fotbal a hokej. Jenže. Na obojí je potřeba hodně hráčů a na hokej navíc není dobré počasí. Oblíbený a zajímavý sport je ale třeba taky tenis. Ano, také se hraje ve dvou či ve čtyřech, ale alespoň zkusim potrénovat. Oblečení je pěkně pohodlné, letní. Kraťasy, tričko s límečkem, čepuce s kšiltem, tenisky. A ještě je potřeba „raketa“. Sehnal jsem si dvě. Tenisovou a na badminton i s příslušnými míčky. Nejprve jsem trochu zmatkoval při výběru míčků. Která hrome patří ke které raketě. Přišel jsem na to po chvíli. Při tenisu se totiž před podáním dribluje s míčkem o zem a to mi s košíčkem opravdu nešlo. Zkoušel jsem podání i příjem, backhand, forehand, smeče i loby a kraťasy. Musím říci, že přestože jsem hrál jenom s fiktivním soupeřem, bylo to docela dramatické. Tahal jsme se o každý balón, nedaroval si ani centimetr kurtu. Z každého vítězného míčku jsem pak měl nefalšovanou radost, stejně jako z každého zkaženého jsem byl roztrpčen. Opět jsem se zapotil a unavil, takže sport je to asi správný. Rozhodně mě bavil i když se skutečným soupeřem by to asi bylo lepší.

Policie, která mě tak vystrašila při číšničení a trampování se již podruhé neobjevila. Zdá se, že jim sport nevadí. To je fajn. Doufám, že jim to vydrží. Lidé na mě troubili a volali a mnozí vypadali, že by si se mnou rádi zahráli. Nedivím se jim.

Jinak moc děkuji za povzbudivé vzkazy. Díky nim jsem se utvrdil, že musím pokračovat dále.


Nahoru

Kánojování – den 18.

Po včerejším tenisování mě dost bolí celá pravá polovina těla. Asi jsem něco dělal špatně. Nebo napůl?

Každopádně jsem kdesi četl takové heslo, „co tě nezabije, to tě posílí“. Tuším, že to napsal pán s takovým složitým, německým jménem v knize, která byla hrozně zajímavá i když jsem ji moc nerozuměl. Žiju, takže bych měl být posílen a to je dobře. Budu se posilovat dále. Snad mě to nezabije.

V rádiu hlásili, že končí vodácká sezóna. Hmm, vodácká. To bude mít asi něco společného s vodou, říkal jsem si. Koukl jsem do encyklopedie, a taky, že jo. Vodu jsem si ale zatím spojoval jenom s pitím a mytím. Přitom jsem se dozvěděl, že ve vodě se dá plavat a na ni i jezdit. Mno, když jsem položil při vaření cokoli na vodu, ihned to šlo ke dnu. Tak nevím. Možná když je vody hodně, menší věci na ni plavou. Nebo, jak se ty věci pohybují rychle, nestihnou se potopit. Zaujalo mě to. Přečetl jsem spoustu materiálů a rozhodl se, že to rozhodně musím alespoň jako. Přeci jenom, na chodníku se moc vody nevyskytuje.

Vodák, podle všeho, jezdí na kánoi a postrkuje se pádlem. Vyrobil jsem si tedy takovou kánoi z kartónu, přidělal ji k tělu, sehnal pádlo, naučil pár výrazů abych více nasál atmosféru a šel do toho. Nacvičoval jsem figury a různé situace, které jsem viděl v televizi. Občas jsem se dostal do „vracáku“, strhával mě proud a někdy jsem se i „udělal“. To pak ale šlo „vyeskymovat“. Celkově to bylo fajn. Opět jsem se při tom dost zapotil, ale nezabilo mě to, takže jsem zase posílen.

Lidé mě většinou povzbuzovali a fandili mi. Jeden řidič se mě ptal, jestli mi jebe. Patrně měl rýmu a myslel tím „jede“. Tak jsem mu řekl, že to de, ale že je málo vody. Chápavě mě pozdravil poklepáním na čelo. Pán byl zřejmě znalec a zdravil mě speciálním vodáckým pozdravem. Pozdrav jsem mu oplatil, aby viděl, že jsem taky slušný a že se rychle učím. Vodáctví je hezký sport, líbí se mi, jenom by to chtělo tu vodu.

Nahoru

Bojování – den 19.

Včera byl svátek a všichni zůstali doma a odpočívali a já jsem nechtěl rušit pietu svátku a tak jsem také odpočíval.

Sportů je opravdu velké množství, dnes jsem se ale rozhodl vyzkoušet něco, kde se spojuje fyzická síla s psychickou. Takové jsou údajně sporty bojové.

Chtěl jsem se nejprve ve všech těch bojových disciplínách zorientovat, ale po chvíli jsem to vzdal. V jedné přehledné knize, kde byla jednotlivé bojová umění představena, jsem začal mít zmatek už jenom v názvech. Aikido, Kendo, Karate, Kung-fu, Tai-tchi, Judo, Taekwondo.. ufff, kdo se v tom má vyznat. Raději jsem si vzal takový černý obleček, pásek, dřevěný meč a šel trénovat. Neměl jsem žádného protivníka, tak jsem vzal zavděk alespoň plyšovou kačenkou. Napadal jsem ji rozličnými údery a seky, kryl se, kopal, nasazoval páky atd. V televizi jsem ještě viděl v nějakém filmu, že se při tom vydávají různé zvuky. Tak jsem přidal i zvuky, hekal jsem, hýkal a vykřikoval. Bylo to celkově pekelně namáhavé a musel jsem se i dost soustředit a dávat pozor, abych nic neudělal kačence. Musím se přiznat, že jsem nijak zvlášť do tajů těchto bojových sportů nepronikl. Z kopání mě za chvíli dost bolely třísla, cítil jsem se trochu komicky při tom věčném poskakování a pak jsem taky při tom všem máchání rukama a nohama zapomněl, že musím používat také psychickou sílu. I když, stejně bych vůbec nevěděl jak na to. Pak jsem taky nepochopil to hýkání. Možná se tím vypouští zlost nebo něco podobného. A to nemluvím o tom, jak ve filmech při tom bojování ještě skáčou vysoko do vzduchu, létají s nohama nahoře, dělají kotouly ve vzduchu a různé další prostocviky, které vypadají hrozně neuvěřitelně. Kačenka byla naštěstí plyšová a tak snášela mé křičení i výpady poměrně trpělivě.

Také se na mě dnes přišlo podívat docela hodně lidí. Bojové sporty budou asi hodně populární a líbí se. Stáli a koukali se, někteří se mnou chtěli mluvit, ale já nemohl, protože jsem se musel soustředit abych nezasáhl kačenku. Hlavně že se nikomu nic nestalo. V televizi to vypadalo vždycky dost nebezpečně.

Nahoru

Potápění – den 20.

V pátek asi lidé ještě odpočívali, protože nikdo nejezdil. Navíc bylo ráno mlhavo a studeno a já se cítil trochu osaměle.

Dnes sice také sluníčko nevyšlo, ale lidé se už zase dopravovali na různá místa, a to velmi hojně, a mě bylo docela teplo. Měl jsem totiž na sobě tzv. neoprén, neb jsem zkoušel být potápěčem.

Správný potápěč potřebuje, stejně jako vodák, vodu. A jelikož ji potřebuje hodně, raději jsem si ji vyrobil. Dokonce i s vlnami. Sehnal jsem si dále potřebnou výbavu, jak jsem ji viděl v jednom dokumentu. Potápěčskou masku, šnorchl, ploutve, právě neoprén a taky harpunu. Vrhl jsem se do vln, zkoumal mořský svět a občas harpunou ulovil rybku a takovou růžovou chobotnici. Nabízel jsem svůj úlovek řidičům, ale nikdo je nechtěl. Divné, vždyť mořská fauna je v restauracích dost drahá. Ta moje už byla sice trochu gumová a pískala, ale zase byla zadarmo.

Jeden pán mi do moře hodil padesátník? Asi pro štěstí. Použil jsem jej jako návnadu na další chobotničku. Jiný pán, který vypadal, jako že opravdu hodně sportuje, protože měl tepláky a široký hrudník a hodně vyzdobené auto, mi za nabízenou rybku vynadal: „vypadni ty debile“. Asi to ráno s tím posilováním přehnal, byl moc unavený a bez nálady. Ale nijak dobře jsem ho neviděl. Měl jsem totiž docela zamlženou masku. Krom toho jsem si i dost slintal do šnorchlu. Potápění je ale jinak fajn věc. Jednou bych si to opravdu rád vyzkoušel naostro.

nes asi opravdu začal podzim. Poprvé od té doby, co jsem se tu vyskytl, pršelo. Měl jsem sice deštník, ale vzhledem k tomu, že jsem zkoušel být malířem, nemohl jsem ho stejně moc používat. Nemrzelo mě ani tak, že prší na mě, jako že mi moklo plátno. Taky jsem si dneska sehnal mobil, což je nástroj na dorozumívání s ostatními lidmi. Mají ho uplně všichni a tak jsem nechtěl zůstat stranou. Jenom na něm zatím můžu psát pouze psané zprávy. Kdyby mi tedy někdo chtěl napsat nějakou zprávu, může na 776 080 010.


Nahoru

Malířování – den 21.

Objevil jsem, že kromě klasických pracovních činností a sportování, existuje i umění.

Lidé vyrábějí či předvádějí různé věci, aby potěšili sami sebe i ostatní. Zkusil jsem tedy malovat obrazy. Na jedné fotografii, v jedné staré knize, jsem viděl, jak jeden takový malíř vypadá. Byl starý, na hlavě baret, na sobě podvlékačky a župan, na nohou papuče. Asi proto, že celý život kouká na plátno, špatně vidí a tak měl brýle. Celkově byl takový ošuntělý a sešlý. Dělat umění bude asi hodně vyčerpávající. Možná více než sportování.

Vzal jsem si „paletu“ což je takové prkýnko a na ni tuby s barvami a měl jsem štětce a míchal jsem ty barvy a pak je štětcem nanášel na plátno a zkoušel zachytit skutečnost. Opravdu jsem se snažil, ale rozhodně se mi to nepodařilo tak, jako když jsem fotil. Jak pršelo, barvy se mi roztékaly po plátně, až se z obrazu skutečnosti stávaly barevné skvrny. Stále bylo z obrazu tak tak patrné o co jde, ale bylo to stále více neurčité. Pak jsem vzpomněl, že o takovém umění jsem také četl. Je to „abstraktní“ umění. Tomu slovu nerozumím, ale líbí se mi. Obraz se mi také nakonec líbil více „abstraktní“, než když více odpovídal skutečnosti.

Jinak dnes bylo okolo mě docela rušno. Jeden pán, co šel okolo mi dal tři kaštany a chvíli si se mnou povídal. Svěřoval se mi, že má problémy, že mu něco nejde. Byl smutný. Asi něco hledal a nemohl najít. To znám, také stále hledám, jaký je můj účel a smysl, proč jsem se tu vyskytl. Pak přišel další pán a fotil si mě. Prý pro noviny. A potom další pán, asi ze stejných novin, se mě ptal na spoustu otázek. Snažil jsem se mu odpovídat jak nejlépe jsem uměl. On se mi také snažil poradit, že potřebuju spoustu věcí jako opčanku a nějaké pojištění a sociální atd. Vůbec jsem nevěděl o co jde, ale jelikož jsem nepochopil k čemu je to dobré a zatím jsem si vystačil bez toho, nechám to raději být.

Dělat malíře je moc fajn a bavilo mě to. Ale je to velmi těžké. Stále jsem nebyl spokojený s výsledkem a šlo to těžko opravovat. Myslím, že bych se na malíře musel hodně učit.

Nahoru

Kouzelníkování – den 22.

Dneska bylo ještě ošklivěji než včera. Pršelo, foukal studený vítr, zima. Brrr.

Na druhou stranu jsem pochopil, že počasí nemá na běh života velký vliv. Auta stále jezdí, tramvaje zvoní, lidé pracují. Ani já jsem pochopitelně nemohl zůstat stranou. Dělal jsem kouzelníka.

Přemýšlel jsem nad včerejším pokusem o umění, a o umění samotném. Umělec se snaží zobrazit skutečnost tak, jak ji vidí on. Tím, že si do obrazu přidává, vypovídá pak obraz stejně o něm, jako o skutečnosti. Možná někdy více o něm. Obraz je tak vlastně pouhou iluzí. Jak skutečnosti, tak i samotného umělce. V televizi jsem ale viděl opravdové iluzionisty, kouzelníky, jak se jim také říká. To se mi líbilo. Dlouhé černé vlající pláště, udivené tváře diváků, věci co mizejí a zase se objevují. Báječné. To jsem musel zkusit.

Takový kouzelník potřebuje především vysoký klobouk, co se zove cylindr. Dále pak černý plášť a kouzelnou hůlku. Vše jsem si obstaral a začal čarovat. Tahal jsem plyšové hračky z klobouku, snažil se je nechat mizet a objevovat atd. No, zrovna dvakrát mi to nešlo. Maximálně jsem roztočil plyšového slona do vrtule. Asi to bude chtít hodně praxe a hlavně bych se musel naučit nějaké fígle. Bohužel se mi po chvíli rozmočil papírový cylindr a tak jsem musel používat místo něj deštník. Kouzlení mi šlo stejně, ale dojem byl ještě slabší. Kdepak, kouzlení je o efektech.

Jedna paní si mě fotila. Že by zase nějaké noviny jako včera? Pak na mě ještě nějaký pán něco volal. Špatně jsem mu rozuměl, ale znělo to jako, že jsem „celej ploter“?. Nevím, ale koukal jsem se do slovníku a ani pak jsem tomu neporozuměl. Co má velká tiskárna společného s kouzelníkem? Asi černou barvu. Celkově ale byli lidé takoví neteční a mrzutější. Asi to bylo tím počasím. Škoda, líbí se mi, když se lidé baví a smějí.


Nahoru

Kadeřníkování – den 23.

Ráno bylo ziměji, ale krásně, slunečno. Mohl jsem se tedy opět bez obav věnovat další činnosti.

Předevčírem jsem se věnoval kráse umění, před tím jsem se snažil krásu vykouzlit a ještě před tím se pokoušel sportováním dosáhnout krásy těla. Dnes jsem se věnoval kráse povrchnější. Zkoušel jsem dělat kadeřníka.

Při svém zkoumání a hledání a studování jsem narazil i na jakýsi dámský časopis. Přesto, že už jsem, myslím, pochopil spoustu věcí, záležitosti propírané v tomhle časopise byly trošku oříšek. Asi to bude tím, že nejsem dáma. I tak mě ale leccos zaujalo. Například tam ukazovali jak vypadala nějaká pani před zásahem kadeřníka a po zásahu. Páni, to byla změna. Za takovou proměnu by se nemusel stydět ani kouzelník, kterého jsem včera dělal. Ono takové kadeřníkování je vlastně také svým způsobem vytváření iluzí. Musel jsem to vyzkoušet. Přibral jsem si k tomu i velmi příbuznou činnost – holiče. Jak jsem pochopil, jeden se stará o vlasy a druhý o fousy.

Neměl jsem žádnou vhodnou oběť. Vyrobil jsem si tedy figurínu, posadil ji na židli před zrcadlo, nasadil paruku a zkoušel stříhat, krátit, česat, fénovat, sprejovat. Použil jsem i elektrický strojek. Kapku nebezpečné musí ale být holení. Používá se při něm břitva a ta je setsakra ostrá. Musel jsem dávat velký pozor abych chudáka neřízl. Ale zvládl jsem to.

Když jsem se tak koukal po lidech co jezdili okolo, snažil jsem se představit co bych s nimi jako kadeřník mohl udělat, aby byli krásnější. Někteří by rozhodně potřebovali kadeřníka ihned, jinde bych neměl s čím pracovat. U některých bych možná vůbec nevěděl jak a co zlepšit a jiným by asi nepomohlo už vůbec nic. Sám budu asi ten případ. Kadeřník je v každém případě těžká práce. Dělat lidi krásnými, to je pěkně zodpovědné a možná i nebezpečné. Vždyť ne vždy se všechno povede a na svou krásu jsou lidé hodně citliví. Tak jsem to alespoň pochopil z toho dámského časopisu.


Nahoru

Rybáření – den 24.

Je tu opět pátek a to jsou lidé takoví veselejší. Už se těší na volný víkend jak si odpočinou a zasportují a tak.

Jedna z nejodpočinkovějších aktivit je patrně rybaření. Pěkně v klidu sedět u vody, rozjímat, občas něco ulovit. Ideální činnost na pátek. Zajímavé je, že ji takřka výhradně provozují muži. Jinak kde jsem měl, tam jsem přidal fotky i k minulým dnům.

Ráno už je pěkná zima. Na to se musí správný rybář připravit. Přeci jenom prakticky celou dobu sedí, brzy ráno, v chladu, u řeky a musí dávat pozor jestli mu nějaká ryba nezabere. Stává se dokonce, že někdy nezabere vůbec. Jak jsem ale pochopil z knih o rybaření, nejde jenom o to něco ulovit, ale hlavně o harmonii a splynutí s přírodou. Abych s přírodou opravdu dobře harmonoval a splynul, pořídil jsem si zelené oblečení, klobouček i holínky. K tomu samozřejmě nezbytné rybářské propriety jako prut, podběrák a čeřen. Tradiční problém z nedostatkem vody a ryb jsem vyřešil jednoduše. Chodník jsem si v duchu proměnil na vodu. A ryby? Ty jsem si vyrobil z papíru. Byly pěkné, roztomilé a oranžové. Připsal jsem na ně pozdrav a pak jsem je coby úspěšný úlovek nabízel řidičům.

Opět se semnou dali do řeči staří známí. Řidič zametacího vozu a paní fotografka, která si mě každý den fotí. Řidiči se zdáli potěšeni a byli rádi, že si domů vezou nějaký ten úlovek na víkend. Třeba je to také inspirovalo k tom, aby si zašli k vodě a tam si krásně odpočinuli. Třeba by jim to pomohlo, aby nebyli v pondělí tak rozmrzelí. Musím říci, že mě to opravdu pomohlo. Krásně jsem si vyčistil hlavu, popřemýšlel o sobě, jak dál, co teď a co pak.


Nahoru

Sadaření – den 25.

K víkendu patří, krom odpočinku a sportování i chalupaření. Mnoho lidí utíká z města na venkov, aby nastřádali čerstvý vzduch do plic.

K chalupaření patří rovněž starost o zahradu, což na podzim obnáší především sklízení úrody ze stromů a příprava stromů na zimu. Připadá mi to jako záslužná a potřebná práce a tak jsem se tedy pro dnešek stal sadařem sklízejícím jablka.

Je to zároveň poměrně náročná činnost, jelikož jablka rostou na stromě a ještě zpravidla vysoko. Viděl jsem v televizi v nějakém pořadu takový speciální nástroj, právě k tomuto účelu stvořený. Takový látkový pytlíček na dlouhé tyči. Krom toho má správný sadař holínky, montérky a hlavně slaměný klobouk. Vše jsem si opatřil a jal se sadařit. Nebylo to vůbec lehké. Především proto, že na stromě u kterého sídlím příliš jablek nerostlo. Buď není sezóna anebo, to asi spíš, nešlo o jabloň. Patrně si to mysleli i řidiči, kteří na mě koukali dost vyjeveně, když jsem s tyčí lovil v koruně stromu jablka. Byl jsem naštěstí na tuto eventualitu připraven a zajistil jsem si předem i ta jablka. Měl jsem je v bedýnkách a rozdával je.

Jinak ale, asi proto, že bylo pondělí, byli řidiči opět takoví rozmrzelí. Snad je ta jablka alespoň trochu potěšila. Každopádně musím říci, že tato činnost nebude to pravé pro mě. Nijak zvlášť mě to nebavilo, je to namáhává a jednotvárná práce. A pak taky ji lze provozovat akorát na podzim. Nevadí, kdybych nevyzkoušel, nevěděl bych.

Nahoru

Lovení – den 26.

Ráno už je pěkná zima, ale postupně se z toho zatím vždy vyklube slunečný den. Dnes jsem si řekl, že zkusím něco exotického.

Lidé mají rádi exotiku, dobrodružství. Většinou to znamená, že sedí a koukají v televizi na dokument. Někteří ale vyrážejí daleko, třeba do Afriky za zvěří. Právě v jednom dokumentu o Africe jsem v televizi viděl, že takové dobrodružné a exotické povolání je lovec nebezpečné zvěře.

Dělat lovce není žádná sranda. Jeden musí být odvážný a silný trpělivý a umět střílet z pušky a znát toho hodně o zvěři a přírodě a prostředí a tak. Na druhou stranu jsou na čerstvém vzduchu a zažívají mnohé dobrodružné chvilky. Jelikož jsem prakticky žádné dobrodružství dosud nezažil, vyzkoušel jsem právě lovce. Vybavil jsem se safari kloboukem a oblečením, puškou, nožem a dalekohledem. Zrovna prales tady na chodníku není, tak jsem si vypomohl plyšovými zvířátky a jednou velkou zlou potvorou z papíru, která leze z houští a je nebezpečná. Nejprve jsem zvíře vystopoval a pak, jakmile jsem je zahlédl dalekohledem, jsem se přiblížil, zamířil a vystřelil. Většinou jsem se ale netrefil. Velkou, zlou potvoru jsem hrdinně likvidoval bez pušky, jenom holýma rukama a nožem.

Mám pocit, že lidem se to dnes líbilo. Bavili se, radili mi na které zvíře mám střílet a varovali před zlou potvorou. Věnoval jsem jim za to trofej v podobě oranžového papírového prasátka.

Na lovení se mi moc nelíbilo, že se při tom zabíjejí nevinná a bezbranná zvířátka. Přiznávám, že jsem se občas netrefil úmyslně. Také musím říci, že je to náročné hlavně na trpělivost. Stopovat a pátrat a pak teprve skolit. A je to nebezpečné. Leckdy jde i o život. A ať už jde o život zvířátkům, nebo ještě hůře, mě, lovení nebude to pravé pro mne. Ale jsem rád, že jsem to mohl vyzkoušet.

Nahoru

Šoférování – den 27.

Už jsem vyzkoušel opravdu hodně činností a stále nevím, která je pro mě ta pravá.

Trochu závidím kolemjedoucím řidičům, že mají jasno. Nebo nemají? Každopádně mě napadlo, že jsem vlastně ještě nezkusil co vídám každý den. Tedy řízení auta.

Jelikož nemám řidičský průkaz, nemohl jsem vyrazit do ulic na ostro. Vyrobil jsem si tedy malé auto z kartónu. Držel jsem papírový volant, řadil, nervózně troubil, popojížděl a vůbec se snažil vžít do role řidiče. Lidé na mě divně koukali. Asi proto, že jsem jel v protisměru. Rozhodně nebylo jednoduché se zařadit do provozu. Jeden řidič autobusu mě chtěl pustit a blikal na mě dálkovými světly. Zrovinka v té chvíli mi to ale chcíplo a já tam zůstal trčet. Prostě pech.

Rozhodně jsem ale částečně pochopil, jaké to je stát v koloně. Pěkná nuda a otrava. Zvlášť když máte papírové auto a jedete v protisměru. Chtěl jsem se dokonce za tento závažný přestupek nějak potrestat. Tak jsem se vždy na chvíli proměnil na policistu a dal jsem si pokuty. To se mi zalíbilo. Dával jsem pak blokové pokuty, tedy ona to vlastně byla spíš přání, i dalším řidičům. Bylo ale zase poměrně obtížné stále běhat z auta mezi auta a zpět. Věnoval jsem se pak raději řízení.

Obdivuji všechny řidiče, hlavně ty co stojí v kolonách. Chce to trpělivost a pevné nervy. Občas navíc někteří řidiči nebezpečně předjíždějí a rychle brzdí a zrychlují a vůbec mi připadají nebezpeční. Přitom si myslím, že tím moc nezískají. Maximálně pár minut? To mi za ty nervy nestojí. Myslím, že budu potřebovat ještě hodně času než si troufnu do ostrého provozu.


Nahoru

Zahradničení – den 28

Podarovávat druhé je velmi příjemné. Lidé mají radost, tedy alespoň někteří, protože jsem narazil i na ty, kdo se na mě spíše zlobili, když jsem jim chtěl něco dát. Většina ale má radost.

Líbí se mi, když lidé mají radost a usmívají se. Prakticky každého potěší květina. Zkusil jsem si tedy dnes být zahradníkem, vypěstovat kytičky a rozdávat je.

V jednom pořadu jsem viděl, že před pár desítkami let existovala celá generace lidí, kterým se říkalo květinové děti. Měli rádi kytky a další rostliny, říkali si „hypís“, chtěli aby se měli všichni rádi a usmívali se. To se mi moc líbilo. Pořídil jsem si tedy hlínu a květináče a sazeničky a kytky a lopatku a hrabičky a konývku na zalévání a šel zahradničit. Plody své práce jsem rozdával řidičům. Většina měla opravdu radost a usmívala se. Našli se sice opět někteří co se kabonili. Proč? Vždyť kytka nebyla nebezpečná.

Jinak práce zahradníka je taková špinavá, mokrá, jednoho bolí kolena a záda od věčného klečení. Hlavně je to ale děsná nuda. Je to rozhodně jedna z nejnepříjemnějších činností, kterou jsem dělal, vůbec mě to nebavilo. Naštěstí mi to vykompenzovala radost z podarovávání. Vůbec mám takový pocit, že ta pravá činnost pro mne bude ta, ze které budou mít radost i ostatní.

Nahoru

Klaunování - den 29.

Viděl jsem cirkus. A v něm, kromě různé zvěře a akrobatů, jsem viděl i klauny. Řekl jsem si, že to je přesně to pravé pro mě.

Klaun rozdává radost, což mě v poslední době baví, je s ním sranda a všichni ho mají rádi. Pravda, četl jsem i o klaunovi, který byl hodně zlý. Všichni se tam u něj vznášeli a myslím, že na pořád. Ale jinak je klaun fajn.

Tradičně jsem si sehnal příslušné oblečení a vybavení, hlavně jsem však nezapomněl se pořádně namalovat, jak jsem to viděl i na plakátech. Měl jsem i červený klaunský nos. Vzal jsem si balónky a s jedním jsem se jako hádal a bavil a vyplazovali jsme na sebe jazyk a pak jsem je rozdával řidičům. Pak jsem ještě hrál s bublifukem a bublinkami hru na honěnou, zkoušel žonglovat bramborami a když se mi zmáčknul nos, rozbalila se mi u pusy frkačka. Myslím, že se mi to docela dařilo a rozhodně mě to bavilo o moc více, než včerejší zahradničení.

Ač to tak na první pohled nevypadá, dělat klauna není žádná sranda. Účelově bavit lidi stále dokola a bez přestávky a rozesmávat je a pořád, to je dost vyčerpávající. Být veselý na povel a když je třeba, nikoli jenom když veselý jsem, to může být i smutné. Přemýšlel jsem, jestli pro samotné veselí v práci, zbývá takovému klaunovi i na veselost doma. Dělal jsem to jenom krátce, ale mě veselost zbyla. Možná, právě jak jsem na to byl nastavený, veselost se mě o to víc držela.


Nahoru

Houbaření – den 30.

Děkuji všem za ohlasy a reakce. I nad těmi negativními se většinou usmívám.

popis

Z některých čtu, že jsou i lidé, kteří buď ještě nezačali hledat svoji životní činnost anebo už ji našli, což je ještě smutnější. Jinak si nedovedu to množství tzv. sprostých slov v jedné větě, za kterými není žádná myšlenka či sdělení vysvětlit. I to je ale dobře. Kdyby byli všichni stejní a znalí, byla by na světě nuda. V rádiu jsem zaslechl, že příroda na podzim je krásná, ale na houby už je zima. Hmm, houby. Ty znám, používal jsem je při kuchaření . Dnes jsem je zkusil sbírat. I když je na ně zima.

Houbaření. To je panečku relaxační činnost. Houbař si jen tak chodí po lese, pomalu, pátrá kolem sebe a je nahrbený, aby houby lépe viděl mezi tím vším jehličím a borůvčím a trávou.

Vystrojil jsem se na to zeleným oblečením, abych byl dobře maskovaný a houby nevyplašil a vyzbrojil se nožíkem a košíkem. Cíl byl jasný. Najít a nasbírat co nejvíce hub. Jedlých, chutných a zdraví neškodných. Samostatnou kapitolou jsou tzv. lysohlávky. Na chodníku pochopitelně moc hub nerostlo. Je na ně přeci zima. Vyrobil jsem si proto z papíru velké hřiby i malé hříbky a taky pár muchomůrek a dalších prašivek a sem tam smrček u kterého se houby schovávají. Nezapomněl jsem ani na zvířátka. Některá větší houby hlídala, tak jsem je musel umluvit, aby mi je přenechala. Jiná menší houby dokonce chtěla jíst. Ty jsem musel nekompromisně zahnat.

Být houbařem je pohoda. Sice trochu bolí záda z toho věčného hrbení, ale jinak je v lese krásně a ptáci zpívají, voní to tam, všude je mír a klid. Člověk si u toho může přemýšlet nebo si jen tak vyčisti hlavu. Trochu se to podobá rybáření.

Nahoru

Učitelování – den 31.

Postupně zjišťují, že mě nejvíce baví činnosti, které přinášejí lidem zábavu či nějaký užitek. A taky činnosti odpočinkové.

Když jsem tak přemýšlel nad těmi užitečnými činnostmi, napadlo mě, že jedno z nejdůležitějších povolání je učitelování. Předávat vědomosti je rozhodně velmi zodpovědná činnost. Zkusil jsem tedy dnes učit.

Vyrobil jsem si lavice a židle z kartónu, sehnal tabuli a místo žáků jsem použil plyšová zvířátka. Koneckonců, mám s nimi zkušenosti. Už jsem jich pár zastřelil při lovení. Podle jednoho filmu o přísném učiteli jsem si také pořídilo rákosku, abych měl patřičný respekt.

Učení vypadá na první pohled jednoduše. Postavíte se k tabuli, vykládáte látku, píšete na tabuli, žáci sedí, dávají pozor a inhalují učivo. Jak jsem ale zjistil, takhle to vůbec nefunguje. Snažil jsem se zvířátka naučit trochu češtiny a základy matematiky. Jenomže, místo odpovědí na mé otázky, všechna zvířátka zarytě mlčela nebo se mi dokonce drze smála do očí, když jsem se nedíval. Vůbec nespolupracovala. Nepomáhaly ani tresty ani pochvaly. Vypadalo to, že se vůbec nikdo nepřipravil na hodinu a dokonce jsem zjistil, že počmárala lavice neslušnými obrázky. Nakonec jsem do nich přeci jenom vtloukl alespoň základy počítání a taky rozdíl mezi slovy „vít“ a „výt“. Navíc nezbyl čas. No, nepotěšila mne, zvířátka. Možná jsem neměl být při tom lovení tak milosrdný. Jenže, to bych zase neměl koho učit.

V každém případě jsem zjistil, že učitelování je moc užitečné a rozmanité povolání, jenom trochu vyčerpávající. Zítra si budu určitě muset trochu psychicky odpočinout při něčem jednodušším.


Nahoru

Žokejování – den 32.

Lidé mají rádi zvířátka. I já mám rád zvířátka (pokud zrovna nesedí v lavicích).

Některá zvířátka se zabíjejí a jedí, jiná pěstují pro potěšení. A pak jsou ještě zvířata jako dopravní prostředek. Viděl jsem koně v televizi a řeknu vám, to je ale pořádné zvířátko. Vypadalo to velmi jednoduše a ladně, když na něm kdos jezdil a skákal. Dnes jsem jezdil a skákal také. Asi ne tak ladně, ale zato intenzivně.

Každý den kolem mě proudí kolony aut. Stovky smrdících plechovek. Kdysi ale auta neexistovala a lidé se přepravovali na koních. Dokážu si představit, že být tu o pár set let dříve, byly by na letné koňské zácpy. Ono by to mělo pár výhod. Splodiny z koně nejsou tak přírodě škodlivé a ještě si při jízdě člověk protáhne tělo. O tom vám můžu něco říct, protože jsem si dnes protáhl tělo opravdu řádně. Dnes už se koně používají prakticky jenom na dostihy, postavil jsem si tedy dostihovou dráhu a odjel pár závodů. Na koni vyrobeném z papíru, pochopitelně. Skákal jsem přes překážky, finišoval v závěru, občas musel oře krotit, protože se moc vzpínal. Napětí před závodem, předstartovní nervozita i jízda samotná, do všeho jsem se docela vžil

Ne každý dnešní dostihy prožíval se mnou. Někdo na mě volal ať to vezmu přes Bohnice i když i já vím, že tam žádná dostihová dráha není. Na to už jsem si ale zvykl. Každopádně jsem zjistil, že takový žokej se pořádně nadře. Vypadá to, že na koni sedíte, ale ve skutečnosti spíš stojíte. Vypadá to, že se jen tak vezete, ale ve skutečnosti to pořádně drncá. Vypadá to, že si při tom hezky odpočinete, ale ve skutečnosti jsem byl dost utahaný. Na druhou stranu musím přiznat, že mě to bavilo. Z té výšky jsem měl větší nadhled i nad nerudnými pokřikovači.


Nahoru

Indiánování – den 33.

Četl jsem jednu knihu. Byla o starých časech v zemi za mořem.

popis

Psalo se v ní o domorodých obyvatelích a já si uvědomil, že jsem doposud vše vnímal pouze očima naší moderní civilizace a způsobu života. Před drahně lety však žili lidé zcela jinak. Vžil jsem se tedy pro dnešek do rudé kůže původního obyvatele severoamerického kontinentu. Byl jsem indiánem.

Tehdy byl život zcela jiný. Plný dobrodružství, nebezpečí i radovánek v čisté přírodě, beze spěchu a výparů. Takový indián má kožené oblečení s třásněmi, čelenku, kopí, nůž a tomahavk. Indián jezdí na koni, loví zvířátka a nepřátele, kteří pak hynou strašnou a pomalou smrtí u mučednického kůlu. Indián žije v prérii a lesích, splývá s přírodou, nejezdí autem a nejí hamburgry s hranolkama. Indián je zkrátka taková sympatická práce.

Patřičně jsem se vybavil. Koně jsem měl ze včerejšího žokejování, nepřítele u mučednického kůlu zastoupila potvora z lovení. Obklopil jsem se také lesem a zvířátky. Ta jsem lovil tomahavkem i nožem. U zajatého nepřítele jsem tančil válečné tance na jeho počest a následně jej sprovodil ze světa.

Celkově musím říci, že být indiánem bylo vzrušující. Chvíli mi vadilo zabíjení zvířátek, ale pak jsem si vzpomněl na učitelování a výčitky zmizely. Navíc jsem lovil kvůli jídlu a to je fér. Po včerejším namáhavém žokejování jsem si odpočinul a pobavil se.

Nahoru

Plážování – den 34.

Opět se blíží víkend a tak jsem se rozhodl, že si dám zcela odpočinkový den.

popis

Přeci jenom jsem již vyzkoušel mnoho činností a tak jsem dnes relaxoval a přemýšlel. Většina lidí k této ne-činnosti využívá pláž a moře. Udělal jsem si vlastní pláž a moře svém obvyklém místě a relaxoval jsem.

Na pláži se podle všeho opaluje a koupe a hraje s pískem, a čte, hází nafukovacím balónem a vůbec hrají různé hry. Naschvál se lidé opékají, aby byli pěkně hnědí do křupava, neb to frčí, je in, hit a trendy. Většina relaxujících je v plavkách a jen děti a někteří dospělí se sluní nazí. Všichni se pohybují pomalu a líně, poněvadž do nich praží sluníčko a to je všechno takové líné.

Říkal jsem si, že to by mi při pátku mohlo jít dobře. Musel jsem tu však na chodníku řešit řadu překážek. Že tu není voda, na to už jsem si zvykl při kánojování a rybáření. Zádrhel jsem vyřešil stejně – jako moře mi dobře posloužila silnice. Strkal jsem do ni nesměla palec, abych okusil teplotu. Větším oříškem byla teplota vzduchu, která nyní, uprostřed podzimu, přeci jen nedosahuje kýžených letních hodnot. Pomohl jsem si cedulí „34°C“. Po chvilce soustředění a koncentrovaném zírání na tuto ceduli jsem v duchu vyhnal teplotu alespoň na takových 25°C, což už jde. Pořádně jsem se namazal i když už to přeci jenom tolik neopaluje, pinkal balónem, slízal zmrzlinu a vůbec prostě relaxoval. Jenom pod plavky jsem si pro jistotu vzal druhou kůži. Měl jsem přitom spoustu času přemýšlet o všem, co jsem dosud dělal. A myslím, že už tuším o něco více. Ještě si nejsem zcela jistý, ale někde v hloubce tuším, že už jsem blízko. Že bude stačit malý impuls a svět se mi rozjasní. Držte mi palce.

Nahoru

Radostnění - den 35.

Přemýšlel jsem přes víkend o činnostech, které bych mohl ještě vyzkoušet.

Nové mě sice stále napadaly a dokonce jsem se na ně již začal připravovat, ale na druhou stranu ve mně stále sílil pocit, že žádná z těch konkrétních aktivit nebude ta pravá. Řekl jsem si tedy, že právě dnešní den budu věnovat hluboké meditaci a pokusím se svému konání dát větší řád, někam jej směřovat. Nakonec ale bylo všechno jinak.

Posadil jsem se, začal koncentrovat a meditovat a když už jsem se pomalu dostával do jakéhosi transu vyrušilo mě nesmělé zakašlání. Otočil jsem se a tam stála ONA. Usmívala se na mě. Vypadala trochu jako indiánka s dlouhými černými vlasy a drobnou postavou. A ty oči. Velké, hnědé. Upřeně a upřímně mě sledovala a já byl ztracen. Zmocnil se mě najednou úplně neznámý pocit. Horkost a mrazení zároveň. Tréma i radost. Chvíli jsme se na sebe dívali a pak jsme si povídali a já cítil, že prostě patříme k sobě. Sedla si ke mně a já ji daroval květinu a koukali jsme se na nebe a pak zase na sebe. Přestal jsem vnímat kolemjedoucí řidiče i zimu i vzduch i lavičku na které jsme seděli a vnímal jenom ji. Zastavil se u nás nějaký pán se u nás zastavil a chtěl si povídat. Donesl si na to i rum. Ani jeho jsem ale nevnímal.

Stalo se něco, o čem jsem zatím jenom četl nebo viděl v televizi. Zamiloval jsem se. Jak tu teď sedím a píšu tenhle zápisek, právě teď, nyní, v tomto okamžiku, v této chvíli jsem zároveň procitl a pochopil v čem spočívá můj účel, smysl, důvod proč jsem se vyskytl. Láska byl tím posledním impulsem, který pohnul mnou i světem kolem mě a všechno mi najednou bylo jasné. Nikoli nějaká konkrétní aktivita či činnost, ze které bych se mohl radovat. Ale radost sama o sobě. Být radostí. Sdílenou s druhým, rozdávanou všem. Tím mám být a tím budu. Tím jsem… wawaweeeeeeee


Nahoru

Ervínova píseň

Už je to tak. Vše jednou končí a končí i Ervín. Včera naposledy bavil řidiče i sebe zkoušením různých povolání a činností a aktivit. Zamiloval se a to byla poslední kapka, která naplnila džbán jeho osudu. V tu chvíli si i uvědomil, že jeho pravým posláním je to, co vlastně celou dobu dělal – přinášet lidem radost....

…a proměnil se v píseň.

Na několik pár dalších otazníků kolem Ervína vám snad odpoví tento příspěvek.

Odkud se vzal?

Ervín byl vedlejším produktem vývoje společnosti, která sídlí na Letné naproti místu, kde Ervín každý den vykonával své činnosti.

Objeví se Ervín ještě?

Proměnou v píseň Ervín své hledání identity a smyslu života dovršil a tudíž bohužel zmizela i jeho každoranní představení. Ale přejme mu to. Někdo se najde dřív, někdo později a někdo nikdy. A někdo se možná ani nezkouší hledat a nechá se vláčet životem. Ervín hledal. A zkoušel. A přemýšlel. A nakonec se našel.

Že se někdy objeví jiný vedlejší produkt výše uvedené společnosti je možné, nikoli však jisté ;-).

Proč to Ervín dělal?

Aby našel sám sebe. Ale krom toho se Ervín snažil trochu projasnit zachmuřené tváře všech řidičů a cestujících, kteří se každé ráno v očekávání věcí příštích posouvají do práce, zpravidla v zácpě, nervózní a ne zrovna šťastně naladěni. A pokud dokázal pár lidem, alespoň na chvíli, každé ráno vykouzlit úsměv na tváři, pak to mělo smysl.

Děkujeme všem Ervínovým příznivcům!

Máte další otázky?

Sem s nimi, rádi je zodpovíme, pokud to bude v našich silách ervin@etnetera.cz.

Nahoru

Sdílet odkaz:
tisk
 

Základní údaje o firmě


Vznik:3.2.1997
Typ:a.s.
Lidé:165 (6/2014)
Obrat:262 mio Kč (2013)

Vývoj obratu společnosti v letech 1997-2013
(v miliónech Kč)


Vývoj obratu společnosti v letech 1997-2012

Průměrný počet zaměstnanců v letech 1997-2013


Průměrný počet zaměstnanců v letech 1997-2012


Grafy ke stažení najdete v zde.


 
Doporučujeme: Nabídka práce, volná pracovní místa - pracovní portál SPRÁVNÝKROK.CZ